Nikdy by si neuvědomila, že se kolem ní děje něco podivného, kdyby nedostala soudní výzvu, aby oznámila bydliště svého syna, žalovaného pro nezaplacené dluhy.
Taková žádost ji překvapí, protože si je jistá, že žádné dítě nikdy neměla. Ještě větší překvapení ji čeká, když se na úřadech marně pokouší zjednat nápravu. Všude je odmítána s tím, že je to uvedeno „v počítači“.

Jenže scenárista Josef Klíma kafkovsky laděnou zápletku záhy odklání jinam: znepokojenou paní osloví tajemný muž (sošně zmrtvělý Juraj Kukura), jenž jí nabídne pomoc a vysvětlí, že loví „vetřelce“, kteří nepozorovaně, přes nenápadné změny v úředních databázích, vnikají do soukromí nic netušících osamělých lidí, zvláště pak těch bez příbuzných, aby po nich mohli dědit (a paní Podlipná restituovala továrnu!).

Tak začíná na první pohled výlučný, ale přitom hodnověrný příběh o piklech, které se stahují kolem nás, aniž bychom si jich vůbec všimli. Vždyť i hrdinka zjistila divné nesrovnalosti pouhou náhodou.

Simona Stašová jako paní Podlipná

Režisér Filip Renč odvedl značný kus práce, když ve vyprávění, stále zřetelněji jakoby nazíraném z povzdálí, evokoval hrdinčin strach, umocňovaný i děsivými sny, v nichž se zlověstně napřažená ruka blíží k obličeji. Stále vystrašenější paní Podlipná (a Simona Stašová ji charakterizuje i chraplavým, vyděšeným hlasem) se cítí být pozorována, dokonce jednoho dne nalezne vykradený byt. Policisté jsou bezmocní a ona si připadá jako v aforismu pana doktora: i když si myslíte, že vás ovládá stihomam, ještě to neznamená, že vás opravdu nikdo nesleduje...

Zrozen bez porodu dospívá k napínavému tvaru, pohrává si s ohrožením domnělým i skutečným, mlčky si všímá zdevastované předměstské čtvrti.

Dramaturgie však někdy pokulhává. Zvláště když máme uvěřit v existenci tajemného „lovce vetřelců“, jenž pomáhá možným obětem (aniž by sám trestal pachatele, ty naopak s dostatečnými důkazy předává policii!). Z takových mysteriózních typů si zdejší filmaři odedávna tropili legraci (ať to byl Těžký život dobrodruha nebo Adéla ještě nevečeřela). Takže nevím, co autory přimělo, aby ho se vší vážností, ale přitom toporně oživili.