Do literatury jste vletěl s novými tématy i poetikou. Jak dlouho ve vás zrál Veletrh splněných přání nebo Soukromá vichřice?

Byl jsem poměrně sečtělý student kroměřížského gymnázia, kde jsem hltal Stendhala, Balzaka, Maupassanta. Nová témata začala, když jsem jako inženýr nastupoval do různých míst. Většina spisovatelů je vzdělaná v humanitní oblasti, jako technik jsem byl trošku vzácný. Cítil jsem se dobře, že dělám něco nového. Navíc chemie zachází s různými materiály, od sirovodíku po platinu, což mi přijde inspirativní.

Fascinoval mě průmyslový závod, jeho organizace. Otec byl vysoký armádní důstojník, nositel francouzského Řádu čestné legie, jako Kundera, takže jsem byl schopen pochopit, kde se nacházím. Byl jsem uklidněn tím, že je tam mistr, vedoucí provozu, vedoucí cechu, náměstek ředitele. Poznal jsem hierarchii, kterou jsem uznával, což nebylo tehdy zvykem. Lidé na ni dost kašlali.

V té době jste se stal partnerem kritických reflexí, jako byl Žert Milana Kundery nebo Ostře sledované vlaky či Automat svět Bohumila Hrabala. Jak jste se mezi nimi cítil?

Kundera byl můj blíženec. Autorsky nás spojoval zájem o lásku. Měli jsme krásná upřímná setkání, přerušená až emigrací. Kdyby tu zůstal, asi bychom se stali konkurenty, ale mám k němu mimořádný vztah jako k největšímu českému spisovateli moderní doby. S Hrabalem mě pojilo mimo jiné moravské příjmení, které vedlo k mnoha humorným situacím. Postupem času jsem zjistil, že nás velká množina Čechů moc nerozlišovala. Přečetli si naše knihy a byla to pro ně, neříkám pro každého, poslední próza.

Rozhodnutí publikovat v 70. a 80. letech nebylo jednoduché. Josef Škvorecký a další z exilu vás za to kritizovali. Vyčítali, že jste vyměnil černou sérii za bílou. Co vy na to?

Tuto námitku jsem slýchal často a musím říci, že ji považuji za vadnou. Vstoupil jsem do literatury a psal jsem nemilosrdně, kriticky. Byla ve mně určitá zloba. Nebyla to věc politická ani dobová. V tom čase byla v Anglii generace angry young men, mladí rozhněvaní muži. Mluvčím byl John Brain, můj miláček. Neměli rádi staré, šéfy, bohaté lidi, bohaté paničky, drahé auťáky. V tom jsem vlastně u nás pokračoval, až jsem asi dosáhl vrcholu, kdy se připomíná věta z posledního „černého“ románu: „Jsou dva druhy lidí. S kvartýrem a bez něho, a mezi nimi je ostnatý drát.“ To není sociální zášť, spíš rozhněvanost člověka, který nemá na byt a neví, kdy na něj dosáhne. V 60. letech byty nebyly. Dneska je to jednodušší, ale musíte mít dva milióny.

Proč jste pak v tomto stylu nepokračoval?

Kdybych pokračoval v tomto zlobném stylu, nemohl bych napsat humoristický román Profesionální žena, svůj nejoblíbenější pohodový román Mladý muž a bílá velryba, Muka obraznosti a jediný zenový román ve střední Evropě Kniha rozkoší, smíchu a radosti. Díky tomu, že jsem se osvobodil od této série, rozpřáhl jsem křídla. Je to jako příroda. Nejdokonalejší, co umí stvořit v oblasti květinové říše, je vinný hrozen. To je tak velké dílo, že se nepovede napoprvé, takže snáze ze země vytlačí předobraz, což je rybíz.

Skoro totéž, listy, hrozny, ale je to kyselé, méně oblíbené ovoce. To je pro mě ona černá série. Kyselé, nedobré, ale má to svou hodnotu – rybíz se hodí do palačinek. Příroda jako matka po porodu nabývá sil, zaobluje se a dochází k dokonalému produktu, což je vinný hrozen. Takže když někdo tvrdí, že jsem nebyl „rybízák“ po celý život, ať se na mě nezlobí, směřoval jsem k vínu.

Už od prvních let jste vyznával potřebu jistého klidu, což vnímám jako výraz rostoucího zájmu o východní filozofii, nejvíce o zen. Co vás na něm fascinuje?

Celý život jsem hledal běžné rozkoše. Když byl konec války, byly to třeba nové boty. Byl jsem okouzlen, že mám nové manšestrové kalhoty za sto padesát korun. Pak nastoupily dívky, víno, šampaňské, cestování. Hledajíce rozkoše najdete uspokojivost, konečnost, a jdouce dál, chcete něco trvalého. Chceš-li být šťasten, tady máš recept: je to zen, jóga. Stačí jednoduché cviky tělesné, koncentrační, duchovní, meditační, to je celé. Není třeba číst celou historii, jezdit do Himálaje. Je to možné dělat v Ústí nad Labem i na nádraží Praha-Holešovice, kdekoli.