Lou Reed se narodil v roce 1942. Kolem deseti propadl rock´n´rollu, k jeho odkazu se celý život hlásí. Brzy si koupil kytaru a už ji z ruky nepustil.

"Od čtrnácti jsem hrál v barových kapelách a vedle toho jsem vždy taky psal," tvrdí Reed, který nikdy nebyl velkým zpěvákem, ale texty svým drsným, trochu odtažitým hlasem často vypráví, jako by to byly příběhy. Česky z nich vyšel výbor pod názvem Mezi myšlenkou a vyjádřením (1997).

Podzemní začátky pod Warholovým patronátem

V šedesátých letech spoluzaložil s Johnem Calem kultovní The Velvet Underground. První ´banánové´, hudebně rozskřípané, undergroundové album s hostující zpěvačkou Nico vydali v roce 1967.

Produkoval jej výtvarník Andy Warhol, který se také stal manažerem kapely, jenž po celou dobu hraní zůstala mimo hlavní proud i posluchačský zájem. Přesto později ovlivnila řadu hudebníků a to i u nás: mezi hlavní vzory je počítal Mejla Hlavsa z Plastic People of The Universe, k Reedovi se hlásí také Tony Ducháček z Garáže.

Na sólové dráze

Na začátku sedmdesátých let se Lou Reed vrhnul na sólovou dráhu. Prorazil v roce 1972 albem Transformer s hitem Walk On The Wild Side. Následovala temnější, ale stejně výrazná deska Berlin (1973). Reed ale s hudbou nepřestal experimentovat ukázalo to kytarově drsné a melodií i textů prosté industriálně laděné dvojalbum Metal Machine Music (1975).

"Pedro nežije v hotelu Wilshire / kouká z okna beze skla / Stěny jsou z kartonu / a místo bot má noviny / a otec ho mlátí, protože je příliš unavenej, aby žebral," zpívá Reed v jedné ze svých nejsilnějších skladeb Dirty Blvd. (Bulvár špíny). Pochází z desky New York (1989). Krásu velkoměsta nalézá v pouličním marasmu, v bídě, v osudech postaviček, kteří zdánlivě žádný osud nemají: šlapek, nemocných AIDS, žebráků. "Do rock´n´rollu vnesl drsný městský realismus," napsal o něm tehdy deník The New York Times.

Reed se zdá autorsky nevyčerpatelný: vynikající album Songs For Drella (1990) pořídil s Johnem Calem. Celé jej věnovali zesnulému Warholovi. Pár let poté se s ním sešel ve znovuobnovaných Velvet Underground, kteří přijeli i do Prahy.  

Citlivý pozorovatel neagituje

Zatímco se jeho rockový souputník Neil Young na poslední desce Are You Passionate? (2002) vyrovnává s tématem 11. září, od Reeda bychom veřejné vyjádření asi čekali marně. Je pozorovatelem světa kolem sebe, ale politické názory si dnes nechává pro sebe. "Po útocích z 11. září jsem skoro každý den chodil přes policejní zátarasy u Ground Zero, protože za nimi se nachází jedno studio, kde jsme pracovali na novém albu. Ten pach už nejde zapomenout," řekl ale nedávno německému listu Süddeutsche Zeitung.

O politice se v rozhovoru odmítl bavit, ale prozradil, že informace nepřebírá ze CNN: "Když se chci něco dozvědět o světě, popovídám se třeba se svým přítelem Václavem Havlem."

Krev v písničkách inspirovaných Poem

Album The Raven následuje po sólové desce Ecstasy (2000), s níž Lou Reed koncertoval také v Praze. Celou ji věnoval americkému romantikovi a melancholikovi Edgaru Allanu Poevi (1809-1849). Mistr hrůzostrašných příběhů proslul také jaké básník topící se v úzkosti ze života, smrti, prázdnoty. Proslavila jej zejména báseň Havran (1845). I ta se na Reedově desce objevuje část z ní recituje herec Willem Dafoe.

"Edgar Allan Poe je určitě nejklasičtějším americkým  spisovatelem, který tak podivně ladí k rytmu nového století. Neustále nás obklopuje obsese, paranoia a svéhlavé činy sebedestrukce," píše Reed v bookletu novinky.

A dodává: "Podle mě je Poe otcem Williama Burroughse a Huberta Selbyho. Pořád se snažím dostat jejich krev do mých písniček. Proč děláme to, co bychom dělat neměli? Proč milujeme to, co nemůžeme mít? Proč cítíme vášeň pro přesně špatnou věc? A co myslíme tím slovem špatný?"

Na Poeovi stejně jako na Kafkovi prý obdivuje i krásu řeči. "Vezměte si třeba první větu z Kafkovi Proměny, když se Samsa probudí a zjistí, že se stal broukem," řekl deníku Süddeutsche Zeitung. "Lepší úvod člověka nenapadne za milión let. Takový úvod zasahuje přímo do srdce."

Platí to i o Reedových písních.