Jak jste se s Petrem Kalandrou na začátku osmdesátých let minulého století hudebně spojili?

Jednou jsem seděl v nahrávacím studiu Mozarteum jako zástupce společnosti Supraphon a točil jsem desku s kapelou Marsyas. Když všichni odešli, zdržel se tam se mnou jejich tehdejší člen Petr Kalandra. Sedli jsme si ke klavíru a zpívali. Našli jsme v tom zalíbení, a tak jsme se pak ještě sešli několikrát. Nakonec z toho vznikli ASPM, do nichž jsme přizvali ještě skvělého muzikanta a improvizátora Františka Havlíčka. Dal našemu hudebnímu snažení řád, takže nás skvěle doplnil.

Kdo vymyslel název ASPM, tedy Amatérské sdružení profesionálních muzikantů?

Byl to vlastně vtip. Původně jsem navrhoval název gastrogel, což souviselo s tím, že jsem měl problémy se žaludkem, a když jsme hledali název kapely, bylo to první slovo, které mě napadlo. Agentura PKS, která nás tehdy zastupovala, nám ale takový název zakázala, tak jsem si vymyslel hodně šroubovaný Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Ten se líbil. My si na něj tedy zvykli a naši příznivci nakonec také.

Podle jakých kritérií jste vybrali dvaatřicet písniček, které jsou na právě vydaném dvojalbu Petr Kalandra & ASPM: 1982–1990?

Všechny skladby jsou z období prvních devíti let ASPM. Hráli jsme v triu a vznikl určitý typ hudby, který už pak kapela, přestože hraje dosud, nikdy nedělala.

Jaký typ hudby?

Byla to svým způsobem lidová muzika. V tu chvíli jsme prostě byli takoví. Šlo o jakousi symbiózu toho, co měl rád Petr a co jsem měl rád já. Hledali jsme pásmo, ve kterém se setkáváme. Petr měl rád americký folk, já rhythm and blues a na tomto spojení vznikaly písničky. Měli jsme také štěstí, že s námi začal spolupracovat Pavel Kopta, textař, za kterého dodnes podle mě není alternativa. Jeho věci hrajeme dodnes.

Petr Kalandra

Petr Kalandra

FOTO: Jakub Deml, archív

Ve vašem repertoáru byla řada coververzí, předělávek skladeb zahraničních autorů. Čím vás oslovily k tomu, abyste je přijali za své?

Jeden z nás vždycky přišel a řekl, že chce nějakou skladbu hrát. Když to tomu druhému vadilo, tak jsme ji nedělali. V kapele jsme si všichni tři naslouchali. Když jsme se pro něco nadchli, šli jsme do toho.

Kalandra byl kytarista, hráč na foukací harmoniku, zpěvák, skladatel i textař. V čem podle vás vynikal nejvíc?

Z mého pohledu byl v první řadě člověk a přítel. Nejvíc mě ale vzrušovalo, jak hrál na harmoniku. Nevím přesně proč, ale uměl to nádherně. Také byl výborný textař. Aniž by se slovu nějak intelektuálně věnoval, instinktem slušného člověka věděl, co a jak může říct. Patrné to bylo zejména při velmi soukromých věcech. Jeho texty jsou pro mě stále velice závažné. Jsem přesvědčen, že je tak vnímali i naši posluchači.

Petr Kalandra zemřel v roce 1995. Jak by ale podle vás skládal dnes?

Vůbec si to nedovedu představit. On ale moc neskládal. Psal především texty, které měly reálný a prožitý základ. Myslím, že by v tom byl dobrý stále. Nikdy nebyl „chrlič“, ale když už něco napsal, bylo to ono.

Byla v jeho textech politika?

Vždycky se ho velmi dotýkalo to, co se kolem něho dělo. Kladl například velký akcent na konzum. Jeho největší politikum ale bylo v tom, že byl slušný. Nikdy se nevysmíval a nevyškleboval, byl přirozený.

Je Kalandrův duch dodnes v ASPM přítomen?

Zcela určitě, ovšem je to už trochu posunuté vzhledem k tomu, že jsme dospěli, změnili se a zažili jsme spoustu dalších věcí. Strávili jsme spolu devět let na jevišti, devět let jsme na hotelích spali v manželských postelích. To jen tak nezmizí.