Když vám před třemi lety vyšla sólová deska Illustratosphere, existovala už představa, že bude můstkem k dalším albům?

Byli jsme rádi, že jsme dali dohromady materiál na první desku a tímhle směrem jsme rozhodně neuvažovali. Chtěli jsme si zahrát tichou, soustředěnou muziku a neměli jsme odvahu ani potřebu přemýšlet o tom, jestli se okotí, anebo ne.

V mezidobí z Illustratosphere odešel zakládající člen, kytarista Mirek Chyška. Co ho k tomu vedlo?

Myslím si, že na základě všech možných životních peripetií u něj doznaly některé věci tenzí, které byly neudržitelné. Říkal mi, že sám sebe chápe jako člověka nekonečné trpělivosti, která ústí v drastické řešení. Jednoho dne se rozhodl, že chce odejít a já si uvědomil, že nechci být členem skupiny, která má právo a sílu držet muzikanty proti jejich vůli.

Z poslechu nového alba Entropicture vyplývá, že vaše tichá a soustředěná muzika nemá hranice. Souhlasíte?

To by bylo fajn. Podle mě může být muzika omezená akorát tak slyšitelnými kmitočty lidského ucha a řádem, který je velmi těžké definovat. Myslím si ale, že ho většina lidí cítí jako nějaký rytmus, to rovnoměrné dělení času. Tyhle limity současně nechávají muziku existovat. Obecně si myslím, že hudba je otevřená věc a že ji v kapele vnímáme zhruba podobně.

Pochodí ten, kdo se bude snažit vaši hudbu vymezit a zasunout pod nějakou hlavičku?

Nevím, myslím si, že hudba je dnes, tak jako třeba věda, interdisciplinární. V okamžiku, kdy se člověk začne zabývat nějakou oblastí fyziky, octne se najednou v chemii a za chvíli neví, kde začal. Neurazí mě, když se bude hovořit, dejme tomu, o fúzi. Podstatné ovšem je, že naše muzika je kolektivní tvorba, každý vycházíme z jiného, což to naše hraní dost zásadním způsobem vypestřuje.

Existuje pro vás nějaké tabu?

Tabu je příliš silné slovo, i když třeba taková opera... Co se týče hudebního stylu, je mi to jedno, neomezuji se. Myslím si, že jediným limitem je můj hlas: jeho síla, výdrž, rozsah a můj vlastní hudební vkus a cítění ve smyslu nalezení konce představivosti a smyslu pro melodii, harmonii a rytmus. Cítím se být omezený sám sebou, čili jsem sám sobě tabuem. To zní docela beznadějně, že?

Jako autor většiny textů jste se na nové desce přestal tolik zabývat sám sebou a spíše se rozhlížíte po světě. Byla to cílená změna?

Byl to záměr, chtěl jsem se sobě vyhnout. Uvědomuji si ovšem, že jsem se na mnoha místech projektoval do třetích osob, pročež jsou některé nové texty i tak velmi osobní. Jenom neříkám "já", nýbrž "on". Ve skutečnosti jsem to stále já, jen formálně jsem se pokoušel dostat dál.

Jak moc jste to na desce stále vy?

Jestliže se na něco dívám a popisuji to, jsem to sdostatek já v tom smyslu, jakým způsobem vnímám tu kterou situaci. Můžu si ji vymyslet, ale na základě svých životních zkušeností mám kdekterou prožitou. V podstatě si nemusím vůbec nic vymýšlet, přestože to kolikrát rád dělám.

Jste schopen zachycovat v textech cizí příběhy?

To je další meta, ale pro člověka mého typu je lepší vidět, slyšet a cítit vlastními smysly. Snáz se to popisuje.

Z vašich textů je patrné, že vaším nejoblíbenějším slovním druhem je přídavné jméno. Proč?

V rámci písňového textu potřebuju víc slov než by mi stačilo, kdybych chtěl příběh v kostce popsat, jako historku. Přídavná jména mi pomáhají vyplnit prostor melodie. Zamýšlel jsem se nad tím, protože když jsem psal text k písni Planetám, měl jsem s tím velký problém. Říkal jsem si, že se přídavným jménům musím v maximální možné míře vyhnout a myslím, že se mi to v zásadě podařilo.

Vy ale nepíšete příběhy. Zachycujete jenom klíčové body...

A ty klíčové body tvoří mantinely příběhu. Pojmenoval jsem si při psaní nějaké zákonitosti, hodlám je naplňovat, dál s nimi pracovat a tak. Text k písničce není povídka.

Cítíte se být básníkem?

Básník je dál než já, je to jiná profese. Já píšu písňové texty, které za určitých okolností touží být poetické. Jsem zpěvák a textař.