Nikolaj Nikitin je Rus, který v Německu studoval a od té doby tu žije a vydává svůj filmový časopis. Do významné festivalové funkce přišel s novým ředitelem Dieterem Kosslickem. V těchto dnech se v Praze díval na některé české filmy, které se ucházejí o přijetí do hlavní berlínské soutěže.

Co jste v Praze viděl a jaké dáváte českým filmům pro únorové Berlinale šance?

Viděl jsem několik celovečerních hraných filmů, řadu krátkých snímků, na FAMU Festu jsem se díval na práce studentů. Zatím jsem velmi spokojen, ale to se netýká jen Prahy. Jsem spokojen i s tím, co jsem dosud viděl v Rusku, Polsku, Slovinsku. Konkrétně ale v tuto chvíli vůbec mluvit nemohu, ještě budu jezdit do konce roku, vybírají i moji kolegové, takže spekulovat o tom, co má šanci, je velice předčasné. Po Novém roce zasedne dvanáctičlenná komise, a ta bude rozhodovat o programu pro hlavní festivalovou soutěž, nesoutěžní Panoramu, která je zaměřená na poněkud komerčnější filmy a Fórum mladých, které je zase víc nakloněno experimentům.

Co vás na dosavadní kolekci nejvíc zaujalo?

Ve všech těchto kinematografiích byl donedávna patrný až příliš národní charakter tvorby. Filmy byly málo srozumitelné mezinárodnímu publiku, byly příliš zahleděné do svého teritoria. To se podle mého názoru začíná měnit, prakticky všude se postupně prosazují mladí tvůrci, jejichž filmy jsou mezinárodně sdělnější a přitom si zachovávají národní osobitost. Konec konců letošní Zlatý lev z Benátek pro ruský film Návrat je jedním z důkazů.

O tom, že filmy z bývalých socialistických zemí se na Berlinale v posledním desetiletí až na výjimky nedostávají, se už mluví dost dlouho. Například z českých filmů naposledy v roce 1990 zvítězili Menzelovi - tehdy třicet let staří - Skřivánci na niti a od té doby jsme v berlínské soutěži film neměli. Přitom mezitím dostal Jan Svěrák Oscara za Kolju a Jan Hřebejk nominaci za Musíme si pomáhat.

Jsou české filmy pro Berlín opravdu tak slabé?

Mohu mluvit jen za loňskou nabídku, a v té opravdu žádný kandidát do hlavní soutěže nebyl. Nezapomeňme, že v soutěži je 24 míst a uchází se o ně celý svět. My přitom rozhodně nechceme při výběru uplatňovat žádná politická hlediska, tedy ani v tom smyslu, aby se na každý kout Země dostalo. Rozhoduje jedině kvalita filmu, i když připouštím, že třeba téma, které je jeden rok velmi atraktivní, může být napřesrok nezajímavé a naopak. Byl bych velmi rád, kdyby se situace změnila, je mi líto, že se východoevropské kinematografie staly na Berlinale Popelkou - vždyť Berlín je geograficky nejblíž a dřív býval festival oknem mezi Východem a Západem.

Jaký tedy má být podle vašich měřítek film, který do hlavní soutěže přijmete?

Teď bych měl odpovědět jednoduše: dobrý. Ale mám-li to rozvést, pak za velmi významnou považuji profesionalitu. Vysokou kvalitu všech filmových složek: scénáře, kamery, režie, hereckých výkonů, hudby, střihu. Dobře ovládat profesi je podstatné, pozná se to. Dále by ten film měl být mezinárodně srozumitelný, ale zároveň svůj. Nekopírovat Hollywood.

Když už mluvíme o Hollywoodu, přílišná amerikanizace hlavního programu byla před dvěma lety zmiňována jako hlavní důvod odvolání ředitele Moritze de Hadelna. Zdá se však, že se mnoho nezměnilo.

Na to mohu jen znovu opakovat, že nechceme při výběru uplatňovat žádnou politiku. Bude-li víc kvalitních filmů z jiných kinematografií, bude méně amerických. Ale loňská kolekce amerických filmů od snímku Solaris přes Hodiny a Adaptaci až k režijnímu debutu George Clooneyho Milujte svého zabijáka přece byla výborná.

Berlinale bývalo - pokud jde o americké filmy - tak trochu prvním předskokanem Oscarů: nominace byly vyhlašovány během festivalu a řada filmů, oceněných berlínskými medvědy, pak dostala i americkou sošku. Změní se něco tím, že americká akademie Oscary o měsíc předsunula a tudíž budou nominace známy před Berlinale?

Uvidíme. Doufám, že se to příliš nezmění, že Američané do Berlína stejně přijedou. I když máte pravdu, jistá atraktivita v tom časovém souběhu našeho festivalu a oscarových nominací byla.