Dubuffetovy experimentální grafické listy pracují se strukturami přírodních materiálů – kamene, kůry, srsti, bláta, omítek. Tvoří tak logickou, i když málo známou součást tvorby umělce, který se nechal inspirovat syrovou estetikou kreseb dětí, šílenců a outsiderů, ale také autentických „rytin“ na hospodských stolech či na zdech záchodků.

Názvy litografií jako Rozrušení nebo Zuhelnatění odkazují k přírodním procesům, což je jen jeden z prvků, které je spojují s kresbami Miloše Ševčíka vystavenými v suterénu Pelleovy vily.

Na rozdíl od Dubuffetova robustního projevu je ale Ševčík subtilní až na hranici možností. Kresby z posledních let autorova života evokují zasněžené, v dálce mizející brázdy v poli, vlnu, která pohlcuje sama sebe, bubliny, které právě praskly…

Autor ale bezesporu toužil ztvárnit obecnější jevy, o kterých napovídají i názvy: Zanikání, Vzepětí, Naděje… Nervní, ochmýřená linka působí, jako by byla spíš „dotýkána“ než kreslena, jako by prsty ošpiněné uhlem mapovaly strukturu tušených objektů.