Pavel Dražan obsadil Jaroslava Duška, Pavla Lišku či Dana Bártu do rolí herců, střih dal na starost Jiřímu Brožkovi, zvuk Radimu Hladíkovi. A Jarmareční bouda tím ztratila své nezávislé kouzlo.

Dražan rovněž nedodal nic navíc (jen natáhl vlastní dějovou linii). Jako by za poslední tři dekády už nezjistil o světě a životě v něm nic nového. Onen naivně zjednodušený pohled na svět spíš uvěříte nedokonalému studentskému krátkému filmu než dospělé produkci, kterou má Jarmareční bouda ambice být teď, v roce 2010. Takhle z ní vychází jen něco, co si na alternativu hraje.

Vzpoura proti rozumu

Jaký je tedy pohled, který v sobě Jarmareční bouda nese? Je to vzpoura proti rozumu, proti pýše člověka, který se staví nad přírodu, který chce stvořit své vlastní slunce, protože to nahoře už nepotřebuje. Popisuje svět, kde silnější válcují ty slabší, protože nedodržují jimi nastavená pravidla hry. Silní ovládají svět, tedy do té doby, než přijdou ještě silnější.

Tenhle koloběh nikdy nekončí. Lidstvo jde proti vlastním hodnotám (anticko-křesťanským), má ještě hudební nástroje, ale už na ně skoro nehraje, jen občas brnká. A to vše Dražan vypráví přímo, bez intelektuálních zauzlení, prostě. I dialogy jsou plné patosu, snad proto, že takový má být i svět kolem. Vše pak doplňuje hudba mistrů typu Musorgského či Griega.

Do filmu investovala peníze mimo jiné Česká televize. Je to určitě lepší volba, než je cpát nenasytným producentům stupidních golfových komedií. Ale nebylo by nakonec lepší, kdyby veřejnoprávní médium podpořilo nějakého nadějného studenta či studentku? Nějakého nového Dražana roku 1982?

Celkové hodnocení: 40%