Článek
Film byl nalezen v roce 2008 ve filmovém muzeu v Buenos Aires. Jeho ředitelka Paula Félix-Didier se s ním vypravila do Berlína, aby ho předvedla odborníkům. Ti poznali, že jde o pravou původní verzi černobílého snímku.
Původní verze Metropolisu se dostala do Argentiny někdy v roce 1928 a pak skončila v soukromé sbírce jednoho filmového kritika. V Německu byla po premiéře z komerčních důvodů důkladně prostříhána a do oběhu se dostala o čtvrtinu kratší verze - film byl totiž z finančního pohledu propadák. Dnes, po osmdesáti letech, naopak fascinuje svým výtvarným pojetím odborníky i laiky.
Před historiky stál velmi těžký úkol sestavit ho tak, jak ho zamýšlel Fritz Lang. Protože nebyli k dispozici žádní svědci premiéry, museli se spolehnout jen na svůj rozum a na filmovou hudbu.
Hudba je totiž v Metropolisu velmi popisná. Podle její logiky lze celý děj zrekonstruovat a určit, kam která scéna patří.
"Rychle bylo jasné, že restaurátoři nemůžou záběry z Argentiny prostě jen tak nastrčit do zkráceného materiálu. Střih byl jiný a my jsme se chtěli dostat co nejblíže verzi, která se promítala na premiéře v roce 1927. Bylo to jako puzzle, u nějž nikdo nezná konečný obraz. Jediným uceleným svědkem byla partitura," řekl německému magazínu Der Spiegel dirigent Franz Strobel.
"Normálně se dělá filmová hudba až na konec. Ale u Metropolisu to bylo jinak, skladatel byl přímo u natáčení a hrál na klavír. Proto jsou obrazy a hudba absolutně propojené."
Protože se původní nahrávka nedochovala, musel Strobel použít notový zápis, který převedli do počítače a ten vytvořil hudbu co nejbližší tomu, co mohlo znít při premiéře v roce 1927.