Často jsi říkával, že když Mňága a Žďorp měla pocit, že nahrála konečně desku, která se trochu vymyká jejímu zvuku z devadesátých let, kritika a fanoušci stejně řekli, že jde o tradiční nahrávku kapely. Cítili jste to jako problém?

Tohle řeší skoro každá kapela. Některé to dělají zodpovědně, protože jsou velké, třeba U2 vždycky udělají nějaký úkrok, aby se pak mohli vrátit k tomu svému. My jsme došli k závěru, že je lepší řešit obsah písniček a jejich náladu. Uvědomili jsme si, že nikdo z nás není génius a že když jsme si našli svou parketu, je možné ji prohlubovat, obrousit, vyleštit, případně si od ní také někam odskočit. Důležité je se tím netrápit.

Ty hlasy už utichly?

Když jsme loni hráli na festivalech Colours of Ostrava nebo v Trutnově, reakce byly překvapivé. Na ty akce chodí trochu jiné publikum než na ostatní, a když jsme svá vystoupení odehráli, měli jsme na svých stránkách hodně vzkazů od lidí, kteří nás znají, ale opustili nás před deseti lety. Psali, že Mňága je teď jiná kapela než tehdy. Potěšilo mě to, protože není nic horšího, než psát zbytečné písničky. Hrozně si vážím lidí a nerad bych je zbytečnými písničkami obtěžoval.

Ve vašich koncertních blocích ale stále zůstávají i slavné skladby z přelomu 80. a 90. let.

Škoda že jsem s sebou nevzal naše setlisty. Hrajeme totiž hodně písniček z posledních desek, v tom se naše koncerty opravdu změnily. Všímám si toho, dokonce si do setlistů píšu k písničkám názvy desek, ze kterých jsou. Hrajeme hlavně písničky z posledních pár alb a pak samozřejmě i staré věci, jako je Hotel, které máme rádi a které k nám patří. Ale v zásadě jsme současná kapela, žádný vlastní revival.

Má pro vás tahle skladba dnes jinou váhu než v době vzniku?

Je to píseň, kterou každý zná. Uvádím ji slovy: „A teď něco úplně jinýho...“ Je to naše nejprofláklejší věc. Pro mě osobně je změna v tom, že dnes už vidím svět daleko pozitivněji než v době, kdy vznikla. Mám trochu problém s její prezentací, protože se mi už moc nechce šířit pesimistické nálady, zvláště když vidím, že na koncertu je pět set mladých lidí. Je to písnička o veliké, veliké, opravdu veliké samotě. Zaplaťpánbůh, že je to pryč.

Ve svých textech jsi častokrát vypravěčem příběhu. Jak poznáš, že jsi našel příběh pro písničku?

Když mám pocit, že se o tom dají napsat dvě sloky, má to začátek i konec a ještě něco zbude. K některým příběhům mě napadne třeba jen jeden nebo dva řádky a pak už nemůžu dál. Anebo to dělám naopak: napíšu patnáct slok a pak to zkrátím na tři. Většinou hodně škrtám a přestože nerad opouštím vypiplané věci, občas vyhodím docela dobrý celý text, protože mu zkrátka kousek chybí.

Na nové desce je písnička Zloděj života, podle mě vrcholný moment alba. Její příběh je skutečný?

Některé věci jsou samozřejmě licence, nicméně z osmdesáti procent je to skutečný příběh jednoho mého kamaráda. Byl klasickým modelem nešťastníka a byl mi hodně blízký. Díky němu jsem se dostal k hudbě. Když zemřel, sešli jsme se s několika kamarády u Bečvy, koupili jsme bečku piva a vzpomínali na něj.

Zjistili jsme, že spoustě lidí změnil hudební rozhled. Neustále odněkud vozil desky. Přivezl alba King Crimson, The Police i Talking Heads. Celé Valašské Meziříčí znalo Talking Heads jen díky němu. Vedle ve Vsetíně je neznal nikdo, v roce 1983 rozhodně ne.

Chtěl jsi tomu člověku tou písničkou „postavit pomník“?

Neřekl bych, že bych k němu cítil nějaký dluh. Ani jsem ho nechtěl nějak adorovat, protože za zloděje života beru i jeho. Dostal dar života a bál se ho použít. Nechal se převálcovat maminkou. Daleko viditelnější bývá role agresora, ale zloději života mohou být i lidé, kteří si ho nechají ukrást a svým chováním umožňují existenci agresorů.

Byl jsi také někdy sám sobě zlodějem života?

Asi tak čtyřicet let. A byl jsem i zlodějem života spoustě lidí, třeba kolegům v kapele. Doufám, že je to pryč. Nebo že aspoň toho není tolik.

Je nějaký příběh, který jsi ještě nenapsal, ale leží ti v hlavě?

V hlavě žádný nemám. Příběhy a náměty si odkládám do svých deníků. Když mě něco napadne, zapíšu si to a nechám to tak. Dělám to tak řadu let. Když pak dávám dohromady písničku, zabrousím do deníků a dobrý nápad použiju. Rozhodně je lepší mít k dispozici hodně materiálů, než mít jen dobrý první řádek.

Na vaší nové desce se objevují i prvky country. Je to záměr?

Absolutní. My to měli už i na dvou minulých deskách. Ke country mě kdysi přivedl hudební publicista a kamarád Jaroslav Riedel. Setkali jsme se kdysi po pár letech. Dřív poslouchal Nico, Einstürzende Neubauten, temno, industriál a podobné věci.

Teď si pouštěl country. Podivil jsem se tomu a projevil obavu o jeho duševní stav, ale on mi řekl: Hele, to je Merle Haggard a to je teda pěkná tvrďárna. Začal jsem se díky tomu o country zajímat a zjistil jsem, že neexistuje jen ta naše knedlíková verze. V Americe je spousta skvělých tvůrců, jejichž aranže jsou oholené na kost a jsou skvělé. Teď si je pouštím také. Mám je rád a samozřejmě mě to ovlivnilo.