Dříve než doma jste nové album pokřtili 15. ledna v Londýně. Proč?

Byl to spíš takový reklamní tah, nic víc. Náš anglický fanoušek Mike se rozhodl uspořádat koncert v Queen Elizabeth Hall. Je to takové velké divadlo, při koncertech se tam sedí. Hráli jsme tam už před třemi lety a bylo vyprodáno. Teď jsme to zopakovali. Na koncert se přišel podívat i Tom Stoppard, anglický dramatik a kamarád kapely.

Přestože publikum tvořili především Britové, zpívali jsme česky. Prodali jsme dost nových cédéček, což částečně vyřešilo jazykový handicap, protože v bookletu alba jsou nové texty i v angličtině. Myslím si ale, že pro cizince je čeština zajímavá.

Jak vám je, když ve staré budově Národního divadla hrajete od února 2007 ve Stoppardově hře Rock’n’Roll pod nápisem „Národ sobě“?

Pro mě osobně to byl docela šok. Celý život jsem hrál v různých pajzlech a najednou jsem stál na pódiu Národního divadla. Cítil jsem hrdost. Především první představení byla docela slavnostní a povedená. Na předpremiéře se mezi diváky objevily i starší dámy, které do Národního divadla chodí téměř na všechno. Jedna z nich na mě z první řady volala, abychom to ztišili. Já jí na to řekl, že se musí obrátit na zvukaře.

Opakovalo se to i později při představení. Myslím si, že spousta lidí, kteří mají sezónní vstupenky, nečekala, že na pódiu bude hrát rock’n’rollová skupina. Ten prostor ale není na bigbít moc vhodný. Představení se teď přesune na Novou scénu. V únoru máme zkoušky.

Na český křest do Paláce Akropolis přišel na konci ledna také bývalý prezident Václav Havel. Nikdy se netajil dobrým vztahem s kapelou. Jak jeho přítomnost vnímáte vy?

Václav Havel se při našem vystoupení v Meet Factory v Praze prohlásil za nehrajícího člena skupiny. Vzal si tenkrát židli a posadil se k nám na pódium, kde byl jako nehrající člen asi půl hodiny. Vztah kapely a Václava Havla je dlouhodobý, zejména s předrevolučními členy Plastiků se zná velice dobře, jsou přátelé. Rádi se potkáváme.

Komentuje nějak vaši tvorbu?

Vůbec ne. To se dělo hlavně za bolševika, kdy intelektuálové Havel a Jirous prý s bigbíťákem Mejlou Hlavsou často diskutovali o kultuře i politice. Tehdy to dávalo smysl, dnes to není potřeba.

Maska za maskou je první album The Plastic People Of The Universe po osmi letech. Proč jeho realizace trvala tak dlouho?

Za těch osm let jsme nejenom odehráli hromadu koncertů, ale s Agon Orchestra jsme udělali tři velké projekty. Pořád jsme byli aktivní, byli jsme i několikrát v Americe. Já osobně jsem chtěl novou desku vždycky nahrát. Mejlovy věci jsou bezvadné, ale byl jsem přesvědčen, že by kapela měla natočit něco nového. Jsem rád, že se to povedlo.

Vy sám jste autorem šesti písniček na desce. Bylo pro vás důležité trefit se jejich náladou do atmosféry tradičních písní Plastiků?

To určitě. Mým hlavním záměrem ale bylo dělat to, co chtěl na konci svého života Mejla Hlavsa – písničky. Už tolik nechtěl skládat vážné a dlouhé kompozice, měl chuť na písničkovější tvorbu, která bude pro lidi stravitelnější.

Píšu ještě skladby pro své další skupiny Garage a Joe Carnation Band. Vždycky respektuju zvuk dané kapely. Když Plastici začali mé písničky hrát, přišli s takovým tím tradičním „rozvrzaným“ zvukem, kterým byli vždycky charakterističtí. Ačkoli musím říct, že v tomto ohledu nám dost pomohla spolupráce s vynikajícími muzikanty z Agon Orchestra.

Byl při tvorbě nové desky nějakým symbolickým způsobem přítomen i Mejla Hlavsa, který zemřel v lednu 2001?

Teď už tolik ne, spíš jsem to cítil v letech krátce po jeho smrti. Později se kapela totiž ve své tvorbě trochu posunula. Vliv tam samozřejmě je pořád, ovšem už ho necítíme tak intenzivní. Mejla Hlavsa byl ale úžasný autor.