Článek
A najednou jakoby ten pevný bod ve vesmíru, po kterém dosud marně toužil, našel: v Kláře, tajné milence ženatého disidenta Tomáše Sýkory, který se od té chvíle stává terčem jeho agresivity a nenávisti. Antonínova chorobně úporná posedlost získat svobodomyslnou dívku, která si žije po svém bez ohledu na pouta, jež by ji chtěla jakkoliv svazovat, rozjíždí kolotoč vzájemných zrad, nenávistí, zbabělosti a pro něj samotného nakonec totální (sebe)destrukce.
Scénář Ondřeje Štindla nabídl temný příběh, v němž není nejpodstatnější doba, v níž se odehrává, ale to, že jde o lidi silně narušených charakterů. Jediná Klára symbolizuje určitou čistotu, ta je ale spíše oním pověstným zrcadlem, v němž se odrážejí vady ostatních.
Antonín ze všeho vychází především jako nemocný, vyšinutý člověk, jehož odpovědnost za vlastní činy je čím dál problematičtější, což je zároveň i dost problematická linie scénáře – s nemocnými jaksi automaticky víc soucítíme, přitom to, jak se Antonín chová, rozhodně k soucitu nevybízí.
Psychická posedlost vyvolává jemu samotnému značné fyzické zdravotní problémy, navštíví dokonce lékaře, který diagnózu psychické poruchy přesně rozpozná. Přesto se nic nestane a je jen otázkou času, kdy Antonín ztratí všechny zbytky soudnosti a nakonec i základní pud sebezáchovy jak ve smyslu zaměstnání tak bytí.
Pevný charakter nemá ani disident, o němž se ani nedozvíme, čím a jak režimu škodí a za co je pronásledovaný. Podstatné je, že se projeví jako zbabělec: navzdory proklamované lásce ke Kláře podlehne tlaku, v němž jde o život v přeneseném nikoli faktickém slova smyslu. A pak je tu spisovatel Pavel, který k donašečství už snadno přidá i další zradu.
Charaktery hlavních postav jsou tedy vesměs odpudivé, zejména Antonín působí až démonicky, ale vcelku málo to ve filmu dějově souvisí s dobou, v níž se příběh odehrává, zlo tu stojí jaksi samo o sobě a jeho nositeli jsou postavy, které by byly zřejmě křivé za všech okolností.
Zbytečná délka filmu škodí
Film sice zobrazuje počátek osmdesátých let se značným důrazem na všudypřítomnou dusivě temnou atmosféru, klade pečlivý důraz na vnější atributy tak, jak se to možná ještě nikomu nepodařilo. Tyto dvě linie – počínání postav a vykreslení doby - nejsou ale vlastně dějově provázané, takže se celek občas nefunkčně rozpadá.
Film má nicméně napětí a jeho postavy jsou natolik působivé, že snad mohou vést diváky k obecnějšímu zamyšlení nad tím, jak se člověk chová v podmínkách vnějšího tlaku a kam až je schopen zajít, když podlehne běsům. Pouta tedy určitě ocení hlavně diváci, vstřícní k filmům, kde není člověka, s nímž by se chtěli a mohli sebeméně ztotožnit ani chvíle, která by odlehčila z pocitu naprostého zmaru.
Radim Špaček od svého posledního filmu pro kina Rychlé pohyby očí (1998) dospěl, film je režijně ukázněný. Škodí mu ale dvouapůlhodinová metráž, která je důsledkem řady jednotlivých dlouhých, zbytečně dohrávaných scén zejména v první části filmu.
S celkovým laděním velmi dobře souzní kamera Jaromíra Kačera a výborné herecké výkony dosud málo známých herců v čele s Ondřejem Malým z hradeckého Klicperova divadla.