Johanka Katová je autorkou cyklu Malá Čarodějná, AnnaGramová nazvala svůj oddíl Podstatná přídavná jména a Ropa Interior uzavírá svazek v podobě trhacího kalendáře bluesovými básničkami Tortily s panenkovým pyré.

Salon položil všem třem autorkám tři stejné otázky:

1. Jste feministka? Proč?

2. Ženy píší - a publikují - méně než muži a naopak v podobném poměru více čtou. Proč tomu tak podle vás je? A proč píšete (čtete) vy?

3. Který autor, která autorka je vám nejbližší?

ROPA INTERIOR (Markéta Škodová, 1975)

Vystudovala mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a pokračuje v doktorandském cyklu, živila se jako herečka v Příbrami a v Českých Budějovicích, jako lesní dělnice, působí jako novinářka:

1. Ano. Považuji to za přirozený ideový protipól jiného svého přesvědčení, totiž maskulinistického.

2. Zvláštní až smutné, viďte? Útěchou při takovém nahlížení věcí nám budiž to, že v současné české próze i poezii některé autorky prostě nelze přehlédnout. Co se týče mého vlastního čtenářství a autorství - obě dovednosti považuji za mně nejbližší způsob práce s významy, obrazy i vypořádáváním se se světem.

3. Blízcí jsou mi básníci Jan Mička a Majka Smutná.

ANNA GRAMOVÁ (Irena Reifová, 1971)

Vystudovala mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, pracovala v redakci časopisu Přítomnost, působí jako příležitostná mediální expertka a učí na výše uvedené škole kritické teorie médií a kulturální studia:

1. Jak kdy. Nejspíš jsem vulgární feministka, což znamená, že nemám nastudovanou žádnou velkou feministickou teorii od marxistické po psychoanalytickou, ale řídím se momentální osobní situací. Jsem militantní nebo krotká podle toho, jak to jde v dané chvíli s daným konkrétním mužem. Když mě štve, zapaluju si cigaretu bankovkou z jeho peněženky a paušálně odsuzuju chlapy jako přežitek. A naopak. Ve chvílích vyrovnanosti se jako feministka necítím, jen jako sympatizantka oboru gender studies. Rozdíl je asi následující: kdybych byla lesba, neměla bych sklony k záchvatům feministické agresivity, ale pořád bych fandila gender studies. To proto, že analyzují kulturní konstrukce mužských a ženských rolí, které jsou později vštěpovány jako samozřejmost od přírody.

2. Čtení je pasivnější, psaní čistě aktivní, je k němu potřeba dávka drzosti. Ženy raději (respektive jim bylo řečeno, že raději) beze svědků rozvíjejí cizí melodramatické fantazie, než by je vytvářely. Když píšu, tak proto, abych se přesvědčila, jak jsem na tom se zásobou drzosti. Taky píšu, protože jsem lexikofil, mám ráda patřičná slova. Když čtu, je to hra na schovávanou před psaním. Číst a psát dohromady nelze, a čtení je tudíž doba, kdy se kreju před otázkou, jestli bych ještě dokázala něco napsat.

3. Nedělím písemnictví na autory, ale na díla. Potom Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca, Tyrkysový orel Michala Ajvaze a... zatraceně, nemůžu vymyslet žádnou babu. Ale komplet obdivuju Soňu Čechovou a její sílu dělat Mosty.

JOHANKA KATOVÁ (Kateřina Jonášová, 1975)

Vystudovala mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, internetová novinářka, byla šéfredaktorkou už zaniklého internetového časopisu tvoje.cz, připravuje webové prezentace, redaktorka webových stránek hlidacifena.cz, které se věnují prosazení větší účasti žen v politice, podílí se také na činnosti Gender studies o. p. s.:

1. Jsem... V mém případě to znamená být bojovnicí za ženskost. A ženskost je pro mě respekt k jinakosti, alternativě a k velké matce přírodě. Nebaví mě fungování dnešní společnosti a feminismus je pro mě zatím ta pravá kritická cesta.

2. Důvod je jednoduše řečeno v rozdělení rolí - žena je tradičně soukromá, muž veřejný. Proto méně publikujeme, nevidíme se jako velké hrdinky a netoužíme egoisticky po zarytí svého jména do dějin. Nehledě na strukturní problémy s protlačením ženských autorek sítem editorů. Literární přínos žen spočívá v něčem jiném: mnohem více vyprávějí, zpívají a interpretují, když uspávají své děti. Přenášejí mýty a pohádkové příběhy na další generace. Žena má tu velkou moc, že kromě svého já umí prožívat já svých potomků. Proto je tak dobrá čtenářka, umí se převtělit, vplout do příběhu. Já píšu proto, že tradici nerespektuju. A egoisticky toužím po zarytí svého pseudojména do dějin.

3. Arundhatí Roy, Josef Topol.