Žil jste na Slovensku a nyní střídavě tam a v Čechách. Vysledoval jste nějaký markantní rozdíl mezi naturelem Čechů a Slováků?

Vždycky byly určité rozdíly, i v době, kdy ještě Československo nebylo rozdělené. Přiznám se ale, že jsem je nikdy neřešil a nevšímal jsem si jich. Pro muzikanta by to nemělo být podstatné. Mám navíc obavy, že když o nich začnu mluvit, nebudu vůbec originální.

Nebojte se.

Češi mají specifický smysl pro humor. Mají potřebu mít ho v každodenním životě, to mi velmi připomíná Angličany.

Slováci humor nepotřebují?

Mají jiný humor. Nedávno jsem byl na divadelním představení Milana Lasici. Jeho humor je skvělý, myslím, že v něm máme my Slováci dobrého reprezentanta. Když vidím Lasicu a jeho hry, musím se ptát, jaký humor to je. Podle mě je těžké dát humoru nějakou národní nálepku. Vznikají tak strašná nedorozumění. Je to trochu paradox, ale osobně jsem nejvíc odpůrců Švejka našel v Čechách. Myslím, že Češi se v něm vidí. Jako by jim nastavoval zrcadlo. Já ale nechápu Švejka jako národní postavu. Chápu ho jako postavu univerzální. Myslím, že Hašek nepsal o české národní povaze, i když vychází z místních reálií.

Jaký druh humoru máte nejraději vy osobně?

Krásně by znělo, kdybych řekl, že mám rád intelektuální humor, že? Mám rád vtip, kterému se zasměji a nutně nemusí pocházet z určité kategorie. Myslím si, že mi vyhovuje anglický humor, ale ne každý. Angličané bývají i strašně cyničtí a někdy to podle mě překračuje hranici vkusu. Když si koupíte knihu s anglickými vtipy, zjistíte, že vás vezmou tak tři na dvou stovkách stran. I tam existuje určitá nadprodukce, jak se to často vytýká našim televizním showmanům. Není nic těžšího, než být pravidelně a kvalitně vtipný.

Narazil jste ve svém životě na člověka, který by byl pravidelně a kvalitně vtipný?

Nestýkám se s nikým tak často, abych mohl říct, že ten a ten je každodenně a kvalitně vtipný. Z lidí, které znám, podle mě ty předpoklady splňují například Lasica, Svěrák, Polívka, předtím Horníček. Uvědomovali si a uvědomují, že není možné vymyslet každý den deset skvělých gagů. Aby člověk mohl být vtipný, nesmí vyrábět humoru příliš.

Dostali jsme se k televizním pořadům. Je podle vás televize takový fenomén, jak se jí přisuzuje?

Je těžké prezentovat vlastní písničky v televizi, protože je málo programů, které jsou jenom o zpívání. Většinou chtějí, abych přišel zahrát nějakou skladbu v kontextu určitého programu. Tomu se má účast přizpůsobuje a musím říct, že někdy mají až bizarní požadavky. Chtějí třeba, abych v zábavném pořadu hrál nějakou postavu ve scénce. Někteří kolegové zpěváci kategoricky podobné vylomeniny odmítají, čímž si zužují prostor pro prezentaci svých písniček. Zato si zachovávají vlastní tvář. Pokud jde o mě, zvažuji každou nabídku.

Jdete do televize i za cenu toho, že většinou zpíváte pouze z playbacku, vlastně jenom otevíráte pusu?

V tom televize nestíhá, protože čím dál tím víc je evidentní, že bychom měli vystupovat zásadně naživo, pokud je to alespoň trochu technicky možné. Stalo se mi, že jsem hrál na natáčení nějakého pořadu v naplněném kulturním domě a když jsem chtěl alespoň mikrofon, aby byl ten playback živější, nedali mi ho s výmluvou, že by mi zakrýval nos. Najednou jsem tam stál a cítil se velice hloupě. Při playbacku vždycky skutečně zpívám, protože nedokážu jen tak klapat pusou, ale stejně to bylo hloupé, protože můj výkon nebyl zaznamenaný a šel z pásu.

Jaký jste televizní divák?

K televizi se dostanu leda tak večer a to už mívám za sebou zpravidla rušný den. Sedím před televizí, přepínám programy a nakonec zjistím, že jsem viděl všechno a vlastně nic. To mě totálně znechutí a jdu spát. Naštěstí je ale v současné době nabídka tak velká, že mohu skončit u programu, který si vyberu bez ohledu na to, jsem-li unavený či nikoli.

Jaký je váš oblíbený program?

Mám rád dobré filmy a také všelijaké dokumenty. Zůstal jsem pořád malým chlapcem, který miluje záhady, a tak mi vyhovuje stanice Spektrum. Když je to jinde beznadějné, ona mě vždycky nějakým dokumentem zaujme. Nemám ale svůj oblíbený program.

A naše stanice?

Bylo by asi hezké, kdybych řekl, že se dívám na ČT 2. Ano, dívám se na programy ČT 2, když mě zaujmou. Jakmile mě ale zaujme něco na Nově, přepnu a nemám z toho žádné intelektuální výčitky.

Hovořil jste o záhadách. Vstupují do vašeho života?

Velmi a mrzí mě, že jsem se nemohl setkat s panem Dänikenem, který u nás nedávno byl. Hrál jsem v Karlových Varech, když tam pobýval, ale neviděl jsem ho. On je velký popularizátor záhad, ovšem druhá věc je, nakolik je podložil fakty. Víte jak to je: kdo chce být trochu romantický, vidí svět přes záhady. Jsou to přitažlivá témata, ale nejsou jediná.

Däniken řekl, že nás do deseti let navštíví mimozemšťané. Souhlasíte s ním?

Myslím si, že do deseti let se neobjeví. Dänikenova slova mi připomínají boxera Muhamada Aliho, který vždycky před zápasem tvrdil, že soupeře složí ve čtvrtém kole. Složil ho, ale až v devátém. Možné je koneckonců všechno, protože se neustále ukazuje, že to, co víme, není definitivní.

Prožil jste v životě nějakou opravdovou záhadu?

Mnohokrát, to mi věřte. Znal jsem například jednoho člověka, který už kdysi dávno chodil na naše koncerty ještě se skupinou Limit. Byl to syrský student, jmenoval se Hajdar, a když dostudoval, nevrátil se domů, ale odjel do Francie. Pak jsem ho strašně dlouho neviděl. Po letech jsem šel v Bratislavě domů přes park a najednou jsem si na něho vzpomněl. Po dlouhé době, protože jsem na něho léta letoucí nepomyslel. Přišel jsem domů, za chvíli zazvonil telefon, zvedl jsem ho a hlas na druhé straně se mě zeptal: "Víš, kdo volá?" A já na to: "Vím, Hajdar." On málem omdlel.

Jak si to vysvětlujete?

Není to pro mě žádná záhada. Chápu to jako teorii vysílačky. Když už nám dnes stačí zmáčknou knoflík a rozsvítit tím světlo nebo se dovolat někomu na druhé straně zeměkoule, proč bychom my lidé nemohli být takové chodící vysílačky.

Velmi často používáte ve své řeči anglické výrazy, několikrát padlo slovo Anglie v našem rozhovoru a na koncertech zpíváte písničky z repertoáru The Beatles. Netáhne vás to do Anglie žít?

Líbilo by se mi, kdybych tam mohl jistou část roku pobývat. V Anglii ale není život jednoduchý, to nejde jen tak přijít a začít tam žít. Jednou bych se toho ale chtěl dožít. Mám rád Londýn, odkud pochází máma, anglický venkov, tamní hospody a také bych chtěl natáčet s anglickými muzikanty. Nedělá mi to ale problém, netrpím tím. Jsem rád, že mohu žít v Čechách a vracet se na Slovensko, kde jsem se narodil.

Jaké místo na světě je vám dnes nejbližší?

Gunduličova ulice v Bratislavě. Tam jsem se narodil. Baví mě se tam vracet. Když vidím déšť v Gunduličově ulici, naskočí mi dětství. Bylo mi krásně, když jsem tam nedávno synovi Davidovi říkal: "Podívej se, tady byla branka a v ní jsem chytal." Tam jsem dostal přezdívku Meky, dal mi ji chlapík, který pocházel z Čech. Je to tam pořád stejné. Jsem možná po této stránce trochu nostalgický. Dětství si nosím pořád s sebou. Řeknu vám to takhle. Velmi rád bych navštívil Anglii a točil s tamními muzikanty. Jsem ale rád, že teď žiju v Praze, blízko své Gunduličovy ulice.