V roce 2008 jste odešla z postu zpěvačky skupiny Skyline. Měla jste už tehdy představu o tom, jak bude vaše sólová deska vypadat?

O sólovém albu přemýšlím už asi deset let. Hudbu sice skládám od čtrnácti, nicméně potřebovala jsem nabrat nějaké zkušenosti. Před dvěma lety jsem měla docela jasnou představu. Pokud jde ovšem o budoucnost, nechávám ji otevřenou.

Za posledních deset let prošla hudební scéna nezanedbatelným vývojem. Měnila se vaše představa o písničkách?

Pokud jde o hudební styly, jejich hranice mám totálně smazané. Pocházím z jižních Čech, vyrostla jsem na lidových písních a zásadní pro mě zůstala melodie. Její kabát může být elektronický i rockový – respektuji v podstatě všechno.

V minulosti jsem byla členkou skupin Skyline a Fiction. Obě reprezentovaly různé hudební světy a obě mě formovaly. Má sólová deska je mnou vytvořený svět, který se těmi skupinami inspiroval.

Je v něm některé inspirace víc?

Možná Fiction, protože spolupráce s Mejlou Hlavsou ve mně zanechala hluboké stopy. Cítila jsem, že byl tiše přítomen i při skládání písniček na mou desku. Vrylo se mi pod kůži to, jaký byl a jak vnímal věci.

Byl to pokrokový člověk, který se nebál nových směrů, a to nejen v hudbě. Členové jeho domovské kapely Plastic People Of The Universe mu to vyčítali, měli mu trochu za zlé, že ve Fiction šel do poměrně elektronické hudby. Mně se to na něm ale líbilo. Nechával věci otevřené, dával jim prostor a těšil se ze všech nových podnětů. Podobně jsem na této desce pracovala já.

Na albu je jedna hudební poloha ambientní až temná, druhá popová až hravá. Byl to záměr?

Až tak jsem to nepromýšlela. Písničky vznikaly velmi spontánně. Rok jsem seděla doma a v programu Logic jsem desku na počítači tvořila. Potom jsem ji dala poslechnout Dušanovi Vozárymu ze skupiny Oceán a ten mi doporučil, abych jako producenta oslovila Armina Effenberga z kapely Cartonnage.

Když jsem si je poslechla, strašně se mi ulevilo, protože jsem v jejich tvorbě našla podobné hudební cítění, jaké mám já. Armin je zkušený muzikant, který rád experimentuje. Navíc máme oba rádi sci-fi, což nám dalo velkou svobodu a spontánnost.

Naše spolupráce ovšem touto deskou nekončí. Se zpěvačkou formace Cartonnage Vandou Choco jsme vytvořily takový elektronický prostor, kterému říkáme Big Demoiselles, tedy Velké slečinky, a plánujeme pod touto značkou pořádat klubové noci. Na jaře také vyjíždíme na společné turné. Mimo jiné je Big Demoiselles také label, u kterého album Feed My Lion vyšlo.

Klíčová se jeví být písnička Human Song. Souhlasíte?

Vidíte, teď jste mi udělal radost. Je to pestré album, už podle vaší reakce. Mám od lidí různé názory na to, která ta věc je klíčová či zásadní. Human Song má silný text. Album otextovala anglicky Pavla Milcová. Při skládání mi chodí rovnou s melodií klíčová slova v angličtině. Do dokonalosti je dovedla Pavla, a protože je také zpěvačka, citlivě vnímala mé frázování.

Navíc jsme si sedly i myšlenkově a její empatie vůči mým představám byla obrovská. Proto jsem si mohla dovolit pracovat s ní na textech, které mají výpovědní hodnotu. Jsem interpret, který by rád něco řekl a změnil. Human Song je písnička o tom, že příliš často klečíme a prosíme o věci, které chceme, a oni už přitom tady jsou. Je lepší se zvednout a jít jim vstříc.

Co byste chtěla změnit?

Mejla Hlavsa mě nakazil neuvěřitelnou lehkostí bytí, lehkostí, se kterou bral v životě věci tak, jak přicházely. Vnitřně byl indián. Měl velmi rád humor, všechny nás bavil a nic pro něho nebyl problém. Necítila jsem u něj žádný odpor vůči změnám. Ráda bych lidi k takovému přístupu přivedla. Chtěla bych zprostředkovat uvolněnost v bytí i přijímání nových věcí.

Daří se vám takhle žít?

Všechny písničky na desce jsou napsané s tímto pohledem. Mají sdělení již vyřešených příběhů z mého života. Dívám se na ně z hlediska tzv. vyššího levelu, do kterého jsem – doufám – postoupila. Mohu tedy říct, že se mi to snad daří. Přiznávám ale, že mi to kolikrát dává zabrat.

Je tedy album Feed My Lion příběhem vašich posledních let?

Určitě. Témata písniček jsem nasbírala postupně. Je v nich pohled čtyřiatřicetileté holky, která už snad na spoustu věcí přišla a v řadě z nich se i poznala. Udělala samozřejmě i dost chyb, ale mnohé si naštěstí dokázala odpustit.