Salinger žil řadu let sám ve skromném a odlehlém domě v americké státě New Hampshire. Jeho jediný román Kdo chytá v žitě se stal biblí americké mládeže 60. let minulého století a dodnes je oblíbený po celém světě. Byl přeložen do řady jazyků a prodalo se ho více než 65 miliónů výtisků.

Po jeho napsání byl Salinger uctíván jako slavná osoba, která se v duchu svého díla vzdala všech poct a jejíž poustevnický život dal vzniknout salingerovskému mýtu. Poslední povídky vydal spisovatel, který se léta vyhýbal pozornosti médií, v roce 1965.

Svět dospívajícího Holdena Caufielda v románu Kdo chytá v žitě okouzlil svou bezprostředností, odporem k duchovně vyprázdněnému světu dospělých i černým humorem. Hlavním tématem se stala silná, přesto však jemná duše nevyrovnaného adolescenta.

Loni na sebe Salinger upoutal pozornost, když u federálního soudu podal žalobu proti autorovi díla údajně odvozeného z jeho Kdo chytá v žitě. Soud vydání knihy pozastavil.

J. D. Salinger se stal legendou

Narodil se 1. ledna 1919 jako syn prosperujícího obchodníka s košer šunkou a jeho irské manželky. Vyrůstal v luxusu newyorské Park Avenue. Spolužákům na vojenské akademii Valley Forge, kde nakonec zakotvil, připadal náladový, jedovatý a uštěpačný. "Dost neoblíbené individuum s vodnatou tváří," vzpomínal jeden z nich. Právě na této škole začal podle vlastních vzpomínek "sepisovat první povídky v noci pod peřinou ve světle baterky".

Obrat v jeho vnímání přinesla druhá světová válka. Nervově se zhroutil. V tehdejších dopisech hovořil s drásavou hořkostí o válce a o plýtvání životem. Oženil se s Francouzkou Sylvií, kterou nemohl znát víc než pár týdnů. Odjel s ní domů, ona se však po osmi měsících vrátila do Francie a zažádala o rozvod.

V jeho dalších povídkách již místo jedovatosti, kterou se dříve snažil maskovat svou přecitlivělost, zazníval křehký a stísněný tón. "Fascinovala mě ta jeho umíněnost a zuřivá víra, kterou měl ve vlastní literární poslání. Měl ego jak z kalené oceli," vylíčil jej americký spisovatel Aaron Edward Hotchner.

Caulfield a Salinger

Na románu o Holdenu Caufieldovi začal pracovat v roce 1949, kdy se "zamknul v zatuchlém podnájmu na Třetí ulici, doloval ze sebe tu knihu a objednával si k tomu sendviče a fazole". Když v roce 1951 román vyšel, uvrhlo jeho kladné přijetí Salingera do stavu podrážděného nepokoje. Nově nabytou slávu si užíval i nenáviděl.

V té době se začal zajímat o orientální nauky. V zimě roku 1952 odjel do Nové Anglie, kde se usadil v chalupě bez zařízení, bez elektřiny a bez tekoucí vody. Prostor, samota, ticho - to byly stále se vracející prvky snů Holdena Caufielda i samotného Salingera. Za dvoumetrovým plotem jeho domu.

V roce 1955 se znovu oženil, s Claire Douglasovou. To už z něj byla literární hvězda a z jeho domu v Cornishi se stala pevnost, kterou dobývaly týmy novinářů.

Tradovalo se o něm, že vstává v pět nebo v šest hodin a v malém betonovém bunkru s průhlednou střechou u psacího stroje tráví patnáctihodinový pracovní den.

Konec tvorby

V roce 1961 vydal druhý a poslední soubor krátkých povídek Franny a Zooey o rodině Glassových, což jsou excentričtí mladí lidé obdaření zvláštním nadáním a zálibami. Kromě toho napsal celkem 35 povídek, z nichž většina vyšla pouze v časopisech (například The New Yorker).

Před několika lety vyvolal závan vzrušení jeden malý vydavatel, když oznámil, že jedná se Salingerem o vydání první knižní verze jeho poslední publikované povídky Hapworth 16, 1924, ale uprostřed vzedmuté vlny zájmu spisovatel od tohoto plánu ustoupil.