Jak moc ovlivňují vaše nálady písničky Kryštofa?

Hodně, protože z nich vycházejí. Kdybych nežil, asi bych neměl o čem zpívat.

Znamená to tedy, že teď prožíváte šťastné období?

Asi ano. A tak mám pocit, že je deska trochu dospělejší než minulá a je v ní víc energie. Vznik desky byl euforický, veselý a bezproblémový. Potkala mě spousta příjemných starostí a i díky nim si kladu spoustu jiných otázek než v minulosti. Nežiju už rozervaným životem v prázdné garsonce s kytarou, cigárem a kávou, ale život, který nabízí jiné krásné inspirace. Přes veškerý optimismus se však z desky dá vypozorovat zásadní otázka třicátníka: Kdo ví, kam jdeme?

Rubikon (2006) bylo album, které z velké části pojednávalo o vašem tehdy končícím vztahu. Nyní jste už čtyři roky s novou partnerkou, přitom na desce tolik písniček o šťastném vztahu není. Proč?

Podle mě je třeba brát tuhle desku víc komplexně. Myslím si, že jsem přestal ve svých textech své vztahy řešit, protože mě netrápí. Padala ze mě jiná témata a jiné otázky.

Nechybí vám tehdejší bolest, která vás doháněla k psaní velmi emotivních a silných písniček i textů?

Ne. Každá deska mapuje určitou etapu. Zvláštní je, že úplně poprvé mám u nějaké naší desky takový bezstarostný pocit naplnění. Věřím, že i po letech se na toto album budu dívat tak, že zaznamenává určitou etapu mého života, která byla dobrá.

Jste v tom hodnocení objektivní?

Proč bych nebyl? City jen tak neoblbnete. Na tomto albu je energie, texty, za kterými si stojím, špetka melancholie, radost. Není tam jediná písnička, kterou bych tam nechtěl mít. Skloubili jsme dohromady to, co umíme. Někdy se už při vzniku alba muzikant s názorem na ně bije, znám to z vlastní zkušenosti. Napadá vás, že jste mohl něco udělat jinak, lépe. Tentokrát to postrádám. Neříkám, že to musí být nejlepší deska pro naše fanoušky nebo kritiky. Říkám ale, že kapela byla a je z práce a z výsledku prostě nadšena a už se nemůžeme dočkat, až vše živě představíme fandům na našem únorovém T-music Kryštof tour.

V písničce Ukolébavka je jazzová pasáž. Mnohem větším překvapením je, že jste pod ní jako autor podepsaný vy, protože cosi takového bych spíše čekal v nějaké písni od vašich kolegů z kapely. Byla to pro vás výzva?

Po kamarádech z kapely, kteří mají blízko k jazzu, jsem už dlouho chtěl, aby napsali podobnou skladbu. Věřil jsem, že by nám to sedělo, ale jelikož to nepřišlo, sedl jsem k internetu, stáhl si nejrůznější jazzové akordy, zkusil správné prstoklady a začal jsem sám. Nutkání bylo asi tak silné, že jsem během čtyř pěti hodin napsal tuhle písničku. Když ráno vstala má žena, zahrál jsem jí jazzovou ukolébavku, která přes noc vznikla a…

Co na to manželka řekla?

Hrozně se jí to líbilo. Tvrdila, že je to takové hravé a jiné.

Vy jste nejen touhle písničkou, ale i radostí, která album charakterizuje, vlastně posunul zvuk celé kapely.

Trochu jsem doufal, že se to podaří. Líbilo se mi, když U2 vydali v roce 1997 album Pop. Přestože spoustu lidí mohlo šokovat, oni byli jedni z mála, kteří si něco takového mohli dovolit. Pro mě je to jedna z nejzásadnějších desek pop music. Myslím si, že to, o co se dnes pokouší například Madonna, udělali U2 už tenkrát. Rád bych tím směrem šel také. Možná je to vůči fanouškům trochu riziko, ale nerad bych, aby si někdy koupili naši desku a řekli: Tohle jsem už od nich stokrát slyšel. To by byl začátek našeho konce.