Článek
Tihle dva bezdomovci na zdevastované autobusové zastávce s reklamními panely s obrazy stromů a nápisy slibujícími v první části „Již brzy!“ a po pauze „Teď!“ neupínají k příchodu Godota žádné přehnané naděje. Škrty v textu je zbavily minulosti i budoucnosti, existují jen tady a teď a dobu čekání je třeba vyplnit hrou.
Zápasy v bahně i hurvínkovské inotace
Neboť jak říká Vladimír: „Jak ten čas letí, když je sranda.“ A sranda tedy rozhodně je.
Vladimír s Estragonem (či spíše Prachař s Matáskem) rozehrávají sled drobných skečů zčásti pro sebe, ale stále více pro pobavení publika. Od hurvínkovských intonací přes parodii bavičských výstupů, zápasy v blátě, do něhož jdou oba protagonisté zachraňovat Pozza oděni jen v slušivých plenkových kalhotkách, až po stoj na hlavě, vše se hodí, jen „když je sranda“.
Do ducha téhle taškářské dvojice docela dobře vpluje Pozzo (Ondřej Pavelka), méně už Lucky (Jan Kačer), jehož je třeba okřiknout: „Nepsychologizuj!“, aby bylo jasno. A veselo.
Žijeme v době, kdy je reklama silnější než realita
Publikum celkem vděčně přistoupí na tuto hru, ostatně vidina tříhodinové existenciální krutosti by je zajisté unudila k smrti. A tak výská a plácá za každý dobrý i laciný gag. A herci nabírají na jistotě – tu si vyřizují rodinné záležitosti, tu účty s kritikou, tu zažadoní o potlesk, s jistou improvizační neobratnosti zapojí do hry i zazvonivší mobil v hledišti.
Samuel Beckkett: Čekání na Godota
Překlad Patrik Ouředník, režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková.
Premiéra 16. 1. 2009 na Nové scéně.
Na tohoto Godota lze diváky nalákat jako na velkou zábavu. A co si z něho odnést? Nejspíš poznání, že žijeme v době, kdy reklama je silnější než realita a zábavnost než život sám.
