Pamatujete si, kdy vznikl prvotní nápad na film Kawasakiho růže?

Člověk dost dlouho nosí různé příběhy lidí, kteří prošli totalitou, příběhy paradoxní, dramatické nebo složité, které vás nějak zaujaly, které odrážely, jaká ta doba byla a jakým způsobem ten totalitní systém zneužíval soukromí lidí. Jak dokázal vpadnout do momentální situace, třeba citové a přes to ty lidi lámat a ničit. Prostě 40 let člověk sbírá materiál. Pak přijde vždy nějaký impuls úplně odjinud a vám se začne v hlavě rodit ten příběh.

Ten scénář jste psal jak dlouho?

Ono to není tak důležité, o ničem to nevypovídá. Můžete psát měsíc nebo pět let. Píše se to nárazově, pak to třeba leží, později se k tomu vrátíte. Většinou se ta práce odehrává mimo akt psaní, člověk o tom přemýšlí.

Měli jste vědomou snahu odlišit se od nálady vašich starších filmů?

Já si myslím, že ve všech těch filmech jsme plně obsaženi my dva s Honzou (Hřebejkem). Každá látka si řekne o svůj žánrový posun, jednou pracujete s paradoxní černou komedií jako v Musíme si pomáhat, někdy jste v žánru nostalgické komedie jako u Pelíšků, i když to je spíš tragikomedie, jindy jste ve společenským dramatu jako v Horempádem, který si bere na paškál, jaký jsme tady zakuklení rasisti, někdy je to intimní citové drama jako Medvídek. Hledáte pro nějakou situaci adekvátní žánrový rámec.

Tady si to řeklo o drama bez přívlastků. My se zabýváme minulostí těch postav, všechna dramata se odehrála dávno. Má to formu, kdy ti lidi vzpomínají na kameru, je to prostě vyprávěno jinak než naše ostatní filmy.

V závěru je téma odpouštění. Je odpuštění, pokud jde o komunismus, na místě?

Já si myslím, že tam není „odpusťme“, ale spíš to míří k tomu, kdo se má vyznat ze svých vin. Dokonce myslím, že on ani nepomůže sobě, ale může to pomoc nám, obci, společnosti. My to potřebujeme pro naše vlastní vyrovnání se a pro pochopení té doby.

To je samozřejmě trochu pohádka, nebo morální apel, ale je to upřímně myšlené. Třeba jsme to zažili, když jsme četli paměti paní Chramostové... Když tam je tenhle druh přiznání, tak z toho vznikne velký katarzní účinek. Oni nám pořád podsouvají nějaké „Co jsme si, to jsme si“. Já bych se zeptal vás, máme si odpouštět?

My si musíme si odpouštět.

Ano. Jedna věc je odpustit, ale jiná je, že nesmíme zapomínat. Říct „zapomeňme“ je blbost.

U nás ale odpuštění proběhlo nějak moc rychle...

Ano. K tomu aktu vůbec nedošlo, protože předtím neproběhlo přiznání.

Několik vašich filmů mělo ohlas v zahraničí, napadlo vás psát pro Američany?

Ano, drtivou většinou se nám paradoxně dařilo za velkou louží. Zatímco v Evropě to nefunguje. Kolik my tady vidíme maďarských, polských nebo ruských filmů? Jsou ale výjimky. Naši kinematografii znají výborně Poláci. Milujou to, znají celou škálu režisérů, vycházejí tam filmy i na DVD, někteří Češi jsou tam hvězdy. My ale polskou kinematografii neznáme.

To víte, že k tomu Hollywoodu přičichnete, když jste tam na návštěvě. Ale zároveň pochopíte všechny ty nástrahy. Krom toho, že nejsem jazykově vybaven, vím, že za určité nejistoty, který tady máte (pořád začínáte od začátku, není tu kdovíjaká zajištěnost), tady je ten luxus absolutní tvůrčí svobody. Všechny naše filmy jsou filmy, které jsme chtěli udělat, ne že jste dostal úkol a musel jste ho plnit jako placený vykonavatel cizí vůle.

Takže psaním se tu živit nedá?

Dá, ale je to strašlivá, úmorná práce, odčerpává to energii. Neplatí ta poučka, že se budu živit tři roky nekonečným seriálem a pak napíšu velký film, protože ono vám to pustí žilou. Ale já seriálem nepohrdám, kdyby člověk měl nápad na nějakou sérii, rád bych to udělal. Ono by to bylo dobré už z hlediska existenčního.

Jsou současné české filmy, které vás zaujaly či ohromily?

No o ohromení bych nemluvil, ale některé věci mě zaujaly dílčím způsobem, tím, že je to poctivá filmařina, čestný pokus. Třeba Protektor. Jsou solitérní bijáky, které mě naplní nadšením. Já si myslím, že když těch filmů bude dost, tak platí, že tři čtyři budou koukatelné a jeden výborný. Neplatí žádné: „My budeme točit jen mistrovská díla“, jak říkal Stalin.

Sledujete současnou literaturu?

Snažím se to sledovat, víc inspirace pro tvorbu nacházím v literatuře než ve filmu. Odtud jsem přišel, já jsem studoval češtinu-literaturu a pak jsem teprve zběhnul na FAMU. Mám své oblíbené autory jako Ian McEwan, angloamerická literatura mě baví. 

A české?

Dost mě bavil Emil Hakl, i když ne všechno, a třeba román Martina Ryšavého Cesta na Sibiř, některé věci od Petry Hůlové a samozřejmě mě vždy zajímá, co napíše Petr Šabach. Jsme kolegové a kamarádi.

Čtete nejslavnějšího českého autora Viewegha?

Určitě, ne všechno jsem přečetl, ale jsou tam položky, které mě vysloveně baví. Je to výjimečně talentovaný spisovatel určitého specifického žánru. Samozřejmě trochu mate, že je to velice populární žánr, ale to je jako v pop music. Rozeznáte dobrou pop music a sračku. On je někdy mistrovský, mám rád román Vybíjená a výborné byly Povídky o manželství a sexu.

Je možné každý rok napsat dobrý román?

Ony ty knížky, kterým se říká román, nejsou romány. Román to je pro mě Dostojevský, Marquez, prokomponovaná strukturovaná velká věc. Zaměňuje se tu novela a román, ta novela má kolem 150 stránek a konflikt dvou, čtyř postav, i když se to nedá odvozovat jen od počtu stránek. Může být intenzivní román na 200 stránek jako Ragtime.

Co teď čtete?

Teď čtu hlavně přijímací práce na FAMU. Máme přijímačky a přijde vždy devadesát až sto složek. Já se potom léčím nějakým mistrem. Současně čtu eseje a historické práce jako Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě a deníky Szandora Maraie a teď jsem si nadělil k Vánocům Černý psy od Iana McEwana.