„Vnitřní strana větru je ta, co zůstane suchá, když vítr fouká skrze déšť,“ cituje Pavić v mottu příběhu krásné Hery „jednoho z laciných proroků“. Jako by se napůl zázrak, napůl přání stalo symbolem příběhů muže a ženy, kteří se nemohli sejít, protože to neumožnil rozdíl času, v němž jim bylo dáno žít, přesto dokážou stvořit celek.

Předobrazem příběhu byla Oidipova láska Héró a Leandra 

Tragická láska krásné Héró a Leandra, kterou vypověděl Ovidius v Dopisech lásky, posloužil Pavićovi jako podnět k výpovědi o bolestném životě současníků. Novodobá Hera touží sama prožít něco krásného, milovat či být milována, přitom nejsilnější pouto ji spojuje s bratrem, který se v Praze v minulém století v době mezi válkami věnuje hudbě.

A zrak jí šálí. Když si dá do čistírny šaty se zbytky šampaňského, které na nich ulpí v restauraci, dozví se: „To, co vy jste měla za skvrnu tady na pravé straně, bylo vlastně jediné čisté místo na šatech...“

Bělehrad ohrožen vpádem Osmanů

To nakonec nemůže dopadnout dobře. Leandr zase žije v 18. století s touhou stavět.
Života běh ho zavede do kláštera, stane se mnichem, přesto sen zůstává. Jenomže žije v době, kdy je Bělehrad a celý srbský národ ohrožen osmanským nebezpečím a turecký meč se chystá zatnout do městské brány i do dveří všech domů uvnitř.

Pavić nevypráví příběhy, v nichž chce všechno vyslovit, vysvětlit. Mluví v obrazech a náznacích, nutí čtenáře k přemýšlení a domýšlení. Jako by se v jeho stylu stékaly potůčky a řeky situací, myšlenek a zážitků, které se postupně spojí v celek výpovědi o mnohotvárnosti života. Nenutí popisované scény, jak mají skončit. Je to ozvěna poznání, že často nezáleží jen na nás samotných, zda se vše podaří.

Snad právě proto vypovídá tak působivě o nebezpečnosti života, který ve snech nabízí mnoho nadějí, ale vyústění může být tragické. Nakonec jaký je rozdíl v osudech zdánlivě vzdálených, jimž byla určena smrt podobně, jako našim současníkům?