Poslání Bílé stuhy se protíná s posláním jejího vypravěče, učitele na penzi, který vzpomíná na rok těsně před první světovou válkou, kdy se jako třicetiletý věnoval své profesi v typické německé protestantské vesnici té doby.

Jak zmiňuje hned na úvod, chce svým vyprávěním poodkrýt příčiny tragédie, která přijde o nějakých dvacet let později, příčiny nástupu Adolfa Hitlera k moci a jeho postupné dominance nad německým národem. Obecněji pak Haneke otevírá také otázku terorismu zkoumáním rigidního podhoubí, ze kterého atentátníci rostou.

Sled podivných událostí

V centru pozornosti diváků a divaček se ocitá několik podivných událostí, které se postupně v komunitně žijící vesnici stanou – doktor spadne z koně, jemuž někdo natáhl do cesty drát, synek místního barona je nalezen visící hlavou dolů a zmlácený rákoskou, postiženému chlapci Sigimu je poškozen zrak.

A vždy se kolem motá stejná skupina nezletilých, která spíše než učiteli podléhá místnímu pastorovi (dvě z dětí jsou jeho vlastní), jenž je nutí žít v zajetí striktních pravidel a přísných trestů za jejich porušení. Symbolickým trestem je kupříkladu uvázání bílé stuhy kolem paže, což má provinilci připomínat jeho čistotu a nevinnost, konkrétnějším trestem je noční přivazování rukou k posteli, jež má chlapci zabránit v objevování vlastní sexuality.

Není zde místo pro porozumění, toleranci, dialog, přednost mají vždy konvence. I v rámci vesnice jsou rodiny uzavřeny samy do sebe a scházejí se jen při rituálních slavnostech. A stejně jako jsou trestány samy, i děti trestají druhé za to, co nezapadá do pastorem vymezeného morálního území. A nebojí se uplatnit násilí. Pak už si stačí spočítat, kolik let bude těmto malým chlapcům a dívkám v roce 1933.

Snímek nezná kompromisy

Haneke natočil svůj skoro dvouapůlhodinový film bez kompromisů. Snaží se vykreslit co nejplastičtější portrét mezilidských vztahů ve vesnici a daří se mu to náramně, žádná scéna tu není zbytečná a co víc, každá je vysoustružena k dokonalosti nejen vizuální (za vydatné pomoci kameramana Christiana Bergera – jeho originální odrazový způsob svícení je tu propojen s černobílým, funkčně dobovým, obrazem), dialogické, ale i herecké (zejména dětští hrdinové jsou zahráni až s děsivou přesností). Ani na okamžik nešlápl Haneke vedle.

Emočním vrcholem jsou scény, kdy pětiletý syn zraněného doktora s naivitou pátrá po nevyhnutelnosti smrti, nebo kdy doktor dává kruté sbohem svému mileneckém vztahu, prapříčině trestu, který na něm byl vykonán. Lehkost pak celému příběhu dodává nesměle se rodící vztah učitele s místní posluhovačkou, ale i ten zapadá do celkového proudu času a osudu a kdyby nebyl, chyběl by.

Závažností svého sdělení, ale i svou vysokou uměleckou hodnotou Bílá stuha zabodovala jak v Cannes (Zlatá palma), tak na Evropských filmových cenách (režie, scénář, nejlepší film) a zcela jistě patří, spolu s před rokem v českých kinech uváděnou Gomorou a rumunským dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny do trojice nejlepších evropských filmů posledních pěti let. Přičemž slovo „evropských“ by se z předchozí věty dalo s klidem vypustit.