Ocenění umělce jako génia se vždy považovalo za výdobytek renesance, jenže to není pravda, jak zcela nedávno zjistil Albert Dietl. Německý profesor shromáždil všechny oslavné nápisy, které se objevují na výtvarných a architektonických dílech od 11. do 13. století, a závěry jeho letité práce jsou překvapivé: středověcí sochaři a stavitelé měli o své práci stejně ambiciózní mínění jako o několik století později Michelangelo, Rafael nebo Tizian.

Propagátorem umělecké geniality se podle Dietla stalo italské přístavní město Pisa, které se pyšní románskou katedrálou a právě její tvůrci nastavili laťku sebechvály hodně vysoko. V textech, vytesaných na fasádě, najdeme epiteta jako zázračný mistr, nejlepší mezi dobrými, konstruktér, pracující způsobem důmyslným…

Mezi oslavnými frázemi se často objevuje i pojem „moderní umělec“ jako výraz snahy mladých tvůrců odlišit se od svých předchůdců, čili od „starých mistrů“.

Latinské slovo „modernus“ se už v době středověku stalo zcela běžnou součástí tvůrčí reklamy sochařů a architektů a rozhodně se nezačalo používat až s příchodem Maneta nebo Picassa.

Daidalovi dědicové

Zajímavá je i snaha mnoha románských a gotických umělců přirovnat svůj talent k některé osobnosti z doby antiky. Největší renomé měl v tomto ohledu bájný vynálezce a stavitel Daidalos. Na Krétě údajně postavil záhadné bludiště – labyrint, takže jeho znak se stal symbolem všech velkých architektů.

Ve francouzské Remeši byl ve 13. století přímo v katedrále postaven velký labyrint a do jeho rohů byla vepsána jména čtyř stavitelů. V Itálii se nejeden umělec považoval za „druhého Daidala“. Tuto poctu používali i velikáni renesance jako Filippo Brunelleschi nebo Andrea Palladio.

Géniem doby středověku se stal projektant katedrály v italské Sieně, sochař Giovanni Pisano. V nápisech, které zanechal na svých dílech, vyjadřuje mnohé rozčarování nad intrikami svých zaměstnavatelů. Na mramorovou kazatelnu v Pise vytesal tato slova: „Usiloval jsem se mnohému naučit a vše jsem vytvořil s obrovskou námahou. Nyní však prohlašuji. Nebyl jsem příliš obezřetný a čím více jsem svým uměním dosáhl, tím více nepřátelských ran jsem dostal. Ale snáším bolest s lhostejností a klidnou myslí.“

Utrpení Michelangela v Sixtinské kapli

Věty zní jako trýznivé sebevyjádření moderního tvůrce a Pisanova slova jsou stejně bolestná jako verše, které napsal o dvě stě let později Michelangelo o utrpení, jaké mu přineslo malování Sixtinské kaple.

Albert Dietl v čtyřdílné knize Řeč signatur (Die Sprache der Signatur), kterou vydalo německy nakladatelství Deutscher Kunstverlag, zmapoval celkem 1200 středověkých nápisů dokumentujících sebechválu umělců. Nejvíce je jich v Itálii, více než dvě třetiny. Nejde tedy vůbec o nějakou okrajovou záležitost.

Dietlův výzkum vyvrací i vžitý názor, že středověké umění je anonymní a že umělci měli ostych svoje díla podepisovat. Naopak: v Itálii a ve Francii sochařům a architektům rozhodně hodně záleželo na tom, aby se o jejich dovednosti a slávě dozvěděly i budoucí generace.