Hlavní obsah

Snímek Pouta vystihl depresi ze zahnívajícího komunismu 80. let

Novinky, Stanislav Dvořák

V době, kdy Hrušínský nejmladší nadšeně křepčil v Diskopříběhu a veksláci vesele otáčeli milióny, se šedivým Československem projíždí dva estébáci v žigulíku. Jeden z nich hraje kluka z lidu, ale s druhým je něco v nepořádku. Nesměje se a práce ho vůbec nebaví. Nemůže vydržet odpornou nudu v kanceláři, žvanícího kolegu a manželku. Ve vzduchu visí katastrofa.

Článek

Film Radima Špačka Pouta se zaměřil na jinou tvář 80. let, než známe z většiny českých filmů, a zase jednou připomněl, jak je všechno relativní. V ČSSR v té době nebyl hlad a nestřílelo se. Ale stejně se to tu nedá vydržet, uvědomuje si příslušník StB Antonín Rusnák, hlavní antihrdina filmu.

Antonín bez zájmu vykonává své úkoly, páčí informace z disidentů a občas někomu dá facku. "Myslíš si, že mě to baví?" ptá se vyšetřovaných. Rozporuplný Martin zase odmítá komunismus, ale pomalu se mu hroutí manželství. Najde si mladou milenku z fabriky, což StB vyslídí. Vyhořelý estébák Antonín se ji rozhodne získat, vykašle se na celý svět a jde za svou posedlostí.

Pomocí důsledné práce s šerem, industriálním prostředím a děsivou hudbou se Špačkovi podařilo vystavět skoro hororovou atmosféru. Šedivé město, nuda, žigulíky. Deprese z osmdesátek.

Něco podobného nedávno předvedl Florian Henckel von Donnersmarck v dramatu Životy těch druhých. Postavy jsou překvapivě podobné a je úplně jedno, že vznikly nezávisle. Německý agent Wiesler, který také trpí depresí a uvědomuje si, jak nesmyslnou práci dělá, je jako Antonín, jen menší blázen. Stejně tak užvaněný Antonínův kolega jakoby z oka vypadl německému příslušníkovi, který pracuje s Wieslerem.

Velkým kladem Pout je Ondřej Malý v hlavní roli estébáka. Výborně vybraný typ, věříte mu každou minutu, že je zaslepený, závistivý člověk, nevypočitatelná sketa, napůl blázen bez svědomí. Ideální příslušník komunistické StB. Při věrohodných dialozích se tváří tak, že každého za chvíli přejde legrace.

Přesto se objevují i nenápadné stopy smutného humoru. Mladý estébák se třeba vyznává ze své lásky k Beatles a pak opilý zpívá Slzy tvý mámy šedivý. Když si později Antonín pustí undergroundovou desku v bytě disidenta, zírá a nechápe, co se děje.

Přece jen se ale po rozvleklých 146 minutách vnucuje několik otázek. Je v tomto filmu všechno funkční? Znamená depresivnost automaticky hloubku? Je "pravda" Pout lepší než "pravda" tématicky souvisejícího, ale podstatně civilnějšího a kratšího snímku Kawasakiho růže?

Celkové hodnocení: 80 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám