Článek
Nemáte pocit, že to třeba Yvone Přenosilové nebo Ivetě Bartošové nebude milo?
Žijeme v době, kdy se v tisku bez zábran píše o velikosti pohlavních údů pěveckých idolů, bez souhlasu se ukazuje tajně vyfocené poprsí ministryně školství a v televizi se dámy poučují, jak zacházet s pánským přirozením, dostane-li se jim náhodou do úst. Moje erotické zážitky, o kterých v knize píši, jsou ve srovnání s tím popisovány cudně a decentně, takže by neměly urazit ani ty, kterých se týkaly. Je pravda, že o vztahu s Ivetou píši otevřeně. Měl jsem ale jen dvě možnosti: buď nepsat nic, nebo napsat pravdu. Iveta by to proto neměla chápat jako útok nebo pomstu. Je to pouze uvedení věcí na pravou míru, které byly tak často a mnohdy velmi nepravdivě popisovány v bulvárním tisku.
Neskromně si myslím, že v knize jsou ale zajímavější věci, jako je třeba pohled na šedesátá léta a tehdejší mezilidské vztahy - viděno očima muzikanta.
Jak na šedesátá léta vzpomínáte?
Byla to fenomenální doba, celosvětově. Válka a léta padesátá byla hodně ošklivá, takže o to víc renesančně působila léta šedesátá. Opomenu-li karibskou krizi, kdy chvíli hrozila třetí světová válka, všude bylo cítit uvolnění a sbližování lidí, dokonce i politiků, které to nakonec tak vyděsilo, že tomu v sedmdesátých letech utnuli tipec - na celém světě. Mír totiž žádný kšeft není, takže od té doby zase těží z neklidu, napětí a lokálních válek.
Muziku jste pověsil na hřebík. Proč?
Po revoluci jsem se stal vlastním přičiněním personou non grata, a bylo tedy jasné, že se v branži neuživím. Když jsem přestal trpět, došlo mi, že jsem se vlastně osvobodil. Odešel jsem sám a včas, což se málokterému kumštýři podaří. Popinu, jak se zábavné hudbě říká, téměř vůbec neposlouchám, protože už nejsem schopen se adaptovat na málo melodické, často i agresivní písničky, které postrádají ducha i duši.