Nový překlad, který pro vinohradskou inscenaci pořídil Hanuš Karlach, posunuje Schillerův básnický jazyk k strohé věcnosti, v čemž pokračují razantní škrty v textu, narušující i strukturu verše, který se bohužel v ústech většiny herců rozplývá do ztracena. Inscenace se odehrává v současných kulisách, zdůrazňujících přesah Schillerovy historické tragédie.

Režiséru Danielu Špinarovi jde především o souboj dvou královen a žen na pozadí politické hry, v níž obě jen zdánlivě hrají hlavní role. V tomto drsném světě není místo pro romantiku, ať už pravou, či předstíranou, pro city a krásná slova, zde tahají za nitky tvrdí političtí profesionálové, jako je lord z Burleighu ve věcně sebejistém provedení Ivana Řezáče.

Éterická Dagmar Havlová

Na jedné straně Marie jako ztělesnění ušlechtilé ženskosti, na druhém Alžběta jako mediálně vyhnaná megastar na umělém koni obklopená týmem své show. Vznosně éterická Dagmar Havlová proti masivní Lucii Juřičkové, utopené v efektním kostýmu.

Ta první nemá šanci stát se královnou nejen proto, že karty jsou tak rozdané, ale především proto, že její čas minul a ona se nehodlá přizpůsobit, ta druhá královnou nikdy nebyla, protože postrádá patřičnou velikost i odvahu. Špinar (na rozdíl od Schillera) nedal Alžbětě sebemenší šanci projevit byť na okamžik královský rozměr – je jen „kejklířkou davu“, hrající divadlo před ostatními i před sebou.

Juřičková v nápadné zrzavé paruce a s černými brýlemi na očích plní tuto roli na vysoké herecké úrovni, ale nelze přehlédnout, že výklad její postavu strhuje k jednostrunné přepjatosti. Havlová zase zápasí s přemírou ušlechtilosti své Marie, přičemž nejpřesvědčivější je tam, kde její skotská královna ztrácí půdu pod nohama a potácí se v nekontrolovaném zmatku a panice, kde vyhřezne na povrch Mariina potlačovaná pýcha i zranitelnost.

Dvě královny se jak feny perou o rudý koberec

Setkání obou královen, jež se rvou jako dvě feny o rudý koberec a mlátí si o hlavu důkazy své královské velikosti, vychází herecky silně, přesvědčivě a čitelně, stejně jako závěr, jemuž dominuje emocemi prostoupená Stuartovna Dagmar Havlové.

Problematickým bodem inscenace jsou obě klíčové mužské postavy – upocený, ukřičený a text na cucky drtící Mortimer Jana Holíka a zábavně mělký Leicester Jana Šťastného. Chtělli režisér dát najevo, že tito podivně prázdní panáci nemají v drsném světě místa, pak se mu to podařilo, ovšem za cenu zjednodušení Schillerovy hry. Mám ovšem jisté podezření, že se zde režisérův záměr střetl s hereckou bezradností či vzájemným neporozuměním. To je ostatně jeden z nejzřetelnějších rozdílů mezi oběma Špinarovými vinohradskými inscenacemi.

Zatímco z Vojcka jsem měla pocit, že všichni herecky táhnou za jeden provaz, Stuartovna jako by strádala nedůvěrou a tříštila se do spektra hereckých stylů, od realismu Jany Hlaváčové v roli Mariiny chůvy, Jaroslava Satoranského jako Talbota na jedné straně až po vyostřenou karikaturu hraběte Aubespina Michala Novotného na opačném pólu.

Cenný pokus o dnešní uchopení Schillera

Tato Špinarova režie má pro mne i daleko více vnějších a zbytných ornamentů než Vojcek. Ne všechno ale na premiéře vyšlo tak, jak by zřejmě mělo, od výpadků svícení až po hlasovou indispozici Dagmar Havlové zápasící o hereckou energii a koncentraci s nemocí.

Přes tyto i některé další výhrady ale budiž řečeno, že Marii Stuartovnu pokládám za poctivý a cenný pokus o dnešní uchopení Schillerovy hry. Na rozdíl od Vojcka, který okouzlil více kritiku než konzervativní vinohradské publikum, má Špinarova Stuartovna šanci stát se i diváckým titulem. Její radikálnost má své přesně vymezené hranice.