V pátek večer má v pražském Divadle na Vinohradech premiéru Schillerova tragédie Marie Stuartovna. V režii Daniela Špinara ztvárníte hlavní roli. Jaké to je hrát tuto nešťastnou i osudovou královnu?

Královny-panovnice měly nejednoduchý úkol dokázat, že zvládnou vést zemi stejně dobře jako muži, a to je v maskulinním světě těžké i v 21. století, natož v době renesance či baroka, kdy žena byla něco jako intelektuálně i morálně nedostačující protějšek muže. Během přípravy na Marii jsem o ní prostudovala všechen dostupný materiál. Měla jsem ji hrát už dvakrát, takže jsem se seznámila s různými pohledy na ni s odstupem času.

Dnes existuje více knih i filmů o Marii i Alžbětě a jejich době než dřív, takže paleta přípravy je opravdu pestrá a můžu říct, že po této zkušenosti znám málokoho tak dobře jako právě ji. Byla to veskrze zajímavá a vzrušující osobnost.

Marie je často vnímána jednostranně jako oběť vládychtivé Alžběty Anglické. Jak je jejich vztah řešený v Schillerově tragédii, respektive ve Špinarově inscenaci?

Marie byla vychována bez rodičů, v cizí zemi jako předčasně vyspělé, zázračné dítě, neodolatelná kráska a nepopiratelná královna. Byla velmi zbožná a k víře jiných přistupovala celý život s velkou tolerancí. Byla vysoce vzdělaná a zabývala se aktivně tématem vzdělávání žen. Historie lehce přiznává, že jí byla odepřena možnost vznešeně vládnout, tedy zvolila možnost majestátně zemřít.

Marie Stuartovna je ale také vášnivou ženou, která se údajně podílela na vraždě svého manžela…

Spekulace o tom, že napomáhala k vraždě manžela, si protiřečí, ale nejsou jednoznačně prokázané. Já osobně se z toho, co jsem vyčetla, domnívám, že o vraždě něco tušila, ale rozhodně se na ní nemohla podílet. A to přesto, že se dopouštěla mnohých osudových chyb a v Schillerově hře se v závěru nevyzpovídá ani z toho, že osnovala plány na svržení Alžběty po celou dobu téměř dvaceti let, co ji Alžběta věznila.

Zřejmě to chápala jako způsob své oprávněné sebeobrany a nikoli jako útok na Alžbětu: legitimní, Bohem pomazaná královna má právo i povinnost odstranit tu nelegitimní. A to z hlediska světského i náboženského.

Měla Marie přesto podle vás nějakou chybu?

Schillerova hra předkládá poslední dva dny zápolení o Mariinu svobodu. Autor se svobodně rozhodl, že Marii přisoudí pouze jedinou chybu, a to velkou naivitu a důvěřivost ve šlechetnost Alžběty a statečnost Leicestra. Pro Schillera je prostě Marie okouzlující romantickou hrdinkou se vším všudy.

Pro Divadlo na Vinohradech hru nově přeložil Hanuš Karlach a to jazykem, který je proti předchozím překladům věcnější a současnější. Jak se vám s ním pracovalo?

Tento překlad byl velkým oříškem pro každého, kdo se ho učil.

Pomohla vám v pochopení postavy Marie Stuartovny vaše zkušenost „první dámy“? Měla jste možnost poznat svět královen, jejich problémy i situaci ženy ve vysokém státním postavení, což se jistě na vašem přístupu k Marii nemůže neprojevit...

Myslím, že jste odpověděla za mě, lépe bych to neformulovala.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Danielem Špinarem?

Umělecké hledání je vždycky obtížné pro každého, chce-li najít něco neotřelého a ryzího.

Co by si měl podle vás měl z příběhu Marie Stuartovny odnést dnešní divák?

Každý divák v hledišti si při závěrečné scéně Mariiny zpovědi, přijímání a následné přípravy na smrt jistě uvědomí, že i jeho čeká odchod z tohoto světa. Možná ho to povede k zamyšlení a k šanci zhodnotit a usměrnit svůj život, dokud je čas. V tom vidím odkaz Mariina osudu a poselství Schillerovy hry.