Takový je základní motiv nového románu Evy Kantůrkové vypovídajícího o dnešních lidech, o jejich tajemstvích i nepřiznaných snech. Pomáhají doteky? Nejde tu o fyzický kontakt, ale třeba o dotýkání se bolestných, dávno zasunutých prožitků, třeba i špatného svědomí, které se zpravidla přihlásí, zrovna když to člověk nejméně potřebuje.

On ji provádí Manhattanem, kde má restauraci přítel Pítr, dvojdomá osobnost s přítelem Charlesem. Charles onemocní a Pítr jej doprovází ku smrti jako milenec i ošetřovatel. To vše sleduje i Ona, která racionálnímu vědci zase ukáže kouzla Prahy i prostředí své rodiny. „Přivedl jste mě do svého soukromí. Udělal jste, čeho jste se neodvážil v New Yorku. A čeho bych se neodvážila v Praze. Zachoval jste se, jako by se zachoval Charles. Bůhví, proč mám Charlese za stálou míru našich chování,“ vyznává se Ona.

Duchovní rozměr románu

Duchovní rozměr dávají románu jak osobnosti obou hrdinů, tak Jeho práce věnovaná Ježíši, Mohammedovi a Son-mjong Munovi. Určitě provokuje i v knize tato postava narozená v roce 1920 v severozápadní Koreji, kterou podle životopisců 17. dubna 1935 požádal zjevivší se Ježíš, aby převzal jeho nedokončenou misi.

A on se rozhodl vytvořit Boží království systémem zbožných rodin, kterým na hromadných svatbách žehná jako jejich Otec a jeho žena jako Matka. I v jeho pojetí se vede souboj dvou linií, zla zosobněného Kainem a dobra Abelem. Hozená rukavice nepostrádající smysl.

Nedořečený vztah, přitažlivý nesamozřejmostí

Je to intelektuální šerm dvou osobností, je to nedořečený vztah, přitažlivý právě svou nesamozřejmostí i neznámým koncem. Možná že ona nedořečenost všech začatých témat je literární hodnotou, která pro mě převyšuje několikery knižní diskuse spisovatelky Kantůrkové s postavou Nečase, protivníka, později téměř partnera.

Tady jde o vznikající partnerství s Ním, které nemůže neobsahovat téměř vše, co dosud prožili, čím prošli. V tom je cennost nové literární meditace autorky, která se nesmiřuje s jednou vytvořeným stylem.