Nicméně jeho show je úplně jiná, než jsme od operních zpěváků byli kdy zvyklí. Už jeho příchod na úvodní serenádu Manrika z Verdiho Trubadúra skrze uličku celé Smetanovy síně působil jako zjevení. Cura tím hned u posluchačů zabodoval a získal srdce přítomných dam. Nicméně takové triumfální scénické entrée tak úplně nekorespondovalo s křehkostí zamilované serenády, kterou Manrico zpívá pod okny své vyvolené.

Pěvec s taktovkou

Pražské symfoniky FOK, kteří Curu doprovázeli, střídavě řídil sám pěvec coby zdatný dirigent a Tulio Gagliardo. Pěvec demonstroval tuto svoji další dovednost v orchestrálních vložkách, jako byla předehra k Síle osudu či Intermezzo z Manon Lescaut. Určitě se dá říci, že jako dirigent má budoucnost, ale vyslovená jedinečnost se v těchto výkonech neukrývala. 

Zato jako zpěvák byl impozantní. Curův tenor jistě nepatří k těm obrovským ´bourákům´, jichž je co do síly zvuku plno i v těch největších sálech, ale je skvěle zvládnutý technicky, intonačně i barevně. Příjemná měkkost v celém rozsahu, záviděníhodná pohyblivost a konečně i dostatečná nosnost a síla bez známky přehnané námahy, to jsou jeho devizy.

Základem byl italský repertoár

Nejlépe se vyjímaly jak jinak v italském repertoáru (Verdiho Korzár, Leoncavallovi Komedianti, Boitův Mefistofeles, Pucciniho Turandot, Děvče ze zlatého Západu, Tosca, Meyerbeerova Afričanka), a to jak v dramatické, tak i lyrické poloze. Střední část večera okořenil argentinskou hudbou, a to jak heroickým epickým intermezzem z Panizzovy opery Aurora (je druhou argentinskou hymnou), tak čtyřmi křehkými písněmi, kde svůj hlasový projev půvabně zcivilnil (a taky se doprovodil na kytaru).

Nicméně nesporným vrcholem byla pucciniovská čísla, která vyzařovala opojnou muzikalitu a hlasovou ušlechtilost. Mezi čtyřmi přídavky tedy Puccini zazněl dvakrát, nemohla chybět slavná Nessun dorma, kromě zopakované árie z Aurory došlo i na The Beatles a úpravu Yesterday s orchestrem, která z jeho operních úst zněla zajímavě a opět velmi civilně.

Shoman

A v čemže spočívala ta show, o které se vždycky v souvislosti s jeho koncerty mluví? V tom, jak nenuceně se na pódiu pohybuje jako pravý frajer. Neustále popochází, při zpěvu se k publiku točí bokem i zády, sedá si na pódiu, sem tam použije nějakou rekvizitu (židle), mezi jednotlivými čísly vtipně pohovoří, jedna herecká akce střídá druhou. Přesně v duchu své idey, že vážná hudba nesmí nudit.

Takovou show si ale může dovolit právě jen zpěvák Curova formátu a temperamentu, u každého jiného by byla trapná.

Recitál Josého Cury, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigenti T. Gagliardo a J. Cura, 31. 1. 2003, Smetanova síň Obecního domu, Praha