Je pro vás jubileum příležitostí k bilancování herecké kariéry?

Jelikož si nic nepamatuju, není co bilancovat. Ale dostal jsem od vedení divadla krásný dárek: dvě velké knihy fotografií od mých vinohradských začátků až po dnešek, takže jimi listuju a vzpomínám na role i kolegy.

Jaké to je být více než čtyřicet let v jednom angažmá?

Příjemné, nejsem přítelem zásadních změn a rád se někde cítím doma.

Nikdy jste nezatoužil po jiném divadle?

Nikdy. Když jsem dostal angažmá na Vinohradech, byl to pro mě svátek a dodneška jsem šťastný, že tu jsem.

Jak jste se dostal k divadlu?

Jako dítě jsem bydlel kousek od branického divadla, kde rodiče i sestra hráli v ochotnickém souboru. Začal jsem tam chodit také, ale pak přišlo období, kdy jsem se strašně styděl vylézt na jeviště. Místo toho jsem začal improvizovat na klavír při pohádkách a přes ten klavír jsem se dostal zpátky na prkna. A to v roli pohádkového hloupého Honzy. Na hereckou kariéru jsem ale nemyslel, vyučil jsem se rytectví. Režisér ochotnického souboru mě přivedl na myšlenku zkusit zkoušky na DAMU. Měl jsem štěstí, vzali mě napoprvé.

Ten hloupý Honza vám ale tak trochu zůstal...

Máte na mysli Kubu ve večerníčkovských Krkonošských pohádkách? Na ty moc rád vzpomínám! Byl to první a jediný hraný večerníček, měl vděčně napsané postavy a báječné herce - Haničku Maciuchovou, Zdeňka Řehoře, Ilju Prachaře, Františka Peterku. První sérii v roce 1974 jsme točili v noci. Po představení nás odvezli do studia a ráno bez odpočinku z Barrandova hned na zkoušku do divadla. Bylo to strašně náročné, ale krásné...

Na Vinohrady jste přišel v roce 1966...

Spolu s Jaromírem Hanzlíkem nás angažoval  ředitel František Pavlíček, pod jehož vedením vznikl základ silného souboru. A tehdejší dramaturgyně Helena Šimáčková myslela především na herce. Zahrál jsem si za ta léta dost a dost, přiměřeně talentu.

Změnilo se vinohradské divadlo?

Jistě ano, zvláště v posledních letech je tu zřetelný pokus o určitý vývoj, ale vinohradské divadlo mělo a má svého génia loci, spočívajícího v dobré dramaturgii a souboru. A také v divácích, kteří nám zůstali věrní i v dobách méně příznivých. Vinohradský duch stále funguje, i mladí, kteří sem přicházejí, se s ním srovnávají. Držíme pohromadě.

Jaké divadlo je vám blízké?

Mému vkusu je bližší spíš psychologické drama než nějaká řachačka. Jsem spíš konzervativní typ, který od divadla očekává emoce, poctivý herecký prožitek, žádnou svévolnou exhibici.

Přesto v poslední době spolupracujete i s mladými režiséry jako je Daniel Špinar...

Hraju malou roli v jeho Vojckovi a nyní mi svěřil Talbota v Marii Stuartovně. I když jsem spíš konzervativec, mám talentované mladé lidi rád. Učil jsem herectví osm let na DAMU a osmnáct let na konzervatoři a byla to krásná léta, čerpal jsem od svých žáků mládí, nadšení... Byly mezi nimi talenty jako Aleš Procházka, Káťa Winterová, Linda Rybová, Honza Teplý, Jirka Racek, Matěj Hádek.... Rád na to vzpomínám.

Jak strávíte konec roku?

Jako většina herců - na jevišti. Na Silvestra hraju v Divadle na Jezerce dvě představení hry Paní plukovníková s Jiřinou Bohdalovou. Moc se těším. Jezerka je pro mě po velkém vinohradském jevišti příjemnou změnou. A pak budu doma s manželkou. Je nám spolu dobře.

Děláte předsevzetí do Nového roku?

To už dávno ne...

Přesto, kdybyste si měl přát něco do své vinohradské budoucnosti?

Já vím, že už se nějakých velkých úkolů nedočkám, taky bych si s nimi ve svém věku třeba ani nevěděl rady. Ale když mě tu ještě nechají, tak bych nechtěl zahálet.