Martin věděl, že si Márquez k sobě jen tak někoho nepouští, za rozhovory účtuje 50 tisíc dolarů (dnes 1,25 miliónu Kč), respektive je raději odmítá. Nakonec k sobě našli cestu, vídali se řadu let na veřejnosti i v soukromí, a Martin s nadsázkou říká, že je jediný „oficiálně trpěný životopisec“.

„Prostě napište, co uvidíte, ať už napíšete cokoliv, budu takový,“ řekl mu prozaik. Nutno říci, že na to autor nehřešil, naopak se snažil být maximálně důkladný. Jen s nejbližší rodinou hovořil celých deset let (1991-2001), aby podal co neúplnější zprávu o zázemí Gaby, narozeného v roce 1927 v maličkém městečku Aracataca v Kolumbii a zanechaného matkou prarodičům k výchově. A hned tady začíná rodopisné bludiště, které znají všichni čtenáři nejproslulejšího románu Sto roků samoty.

Otcem matky i jeho vychovatelem byl opravdu plukovník poražené armády, vojska Liberální strany přemožené konzervativci v tisícidenní občanské válce (1899-1902). A návraty matky k synovi do fiktivní obce Macondo jsou rovněž dílem reálných návratů i odcizení se synem v rodném městečku se jménem ne nadarmo se blížícím kouzelnému Abrakadabra.

Cestoval po celém světě

Kdo by si myslel, že budoucí mistr prózy byl zalezlý jen v Latinské Americe, divil by se. Špičkový reportér kolumbijských novin poznal v polovině 50. let Evropu. Řím, Paříž, Vídeň roku 1955, krátce po zrušení poválečné okupace, Prahu, Moskvu, Londýn. A snažil se zjistit, jaká je realita vyhlašovaného snu o socialismu. Španělsko se mu nadlouho stalo domovem.

Dalším osudovým prožitkem byla účast na soudním procesu s plukovníkem Sosou Blankem, oporou kubánského diktátora F. Batisty, obžalovaného z vraždění neozbrojených vesničanů. Konal se několik dní po Castrově vítězství a Márquez se ho účastnil jako novinář. Divadlo na stadiónu, kde stál spoutaný plukovník v čemsi, co připomínalo boxerský ring, na něho zapůsobilo. S Kubou a jeho revolucí ho spojila práce v Bogotě, v nově založené agentuře Prensa Latina. Nechyběly konflikty i rozchod s agenturou. Dogmatismus mu byl cizí, ale sympatie k socialistickým ideálům ještě zesílily.

Nejpodstatnější je literatura a tak se čtenář dozví, že všechny poznámky a rodokmeny ke Sto rokům samoty (1967) měl autor zapsané ve čtyřiceti školních sešitech. V mexickém hlavním městě psal jako o život, omámen duchem celé Latinské Ameriky. Neměli s manželkou Mercedes ani na nájem, ale domácí uvěřil, že mu po dalších šesti měsících zaplatí. Stal se literární zázrak a svět získal nesmrtelné dílo.

Je obdivuhodné, že k takovému skvostu dokázal přidat další: Láska za časů cholery nebo Kronika ohlášené smrti. A položit básnickým způsobem otázky, nakolik jsme odpovědni za své činy i nakolik dokážeme být pány vlastního osudu. Přitom má člověk jen jeden život – druhou šanci nikdo nedostane.
„Spisovatelem jsem vinou své bázlivosti,“ svěřil se kdysi Márquez. „Ve skutečnosti jsem chtěl být kouzelníkem, ale když jsem se pokoušel o nějaké triky, propadl jsem vždycky takovému zmatku, že jsem se musel uchýlit do osamění literatury. Koneckonců obojí vede k jediné věci, na níž mi už od dětství záleželo: aby mě moji přátelé měli raději.“

Životopisná kniha je zralejší, i když faktografickou sestrou jeho vlastních literárních vzpomínek Žít, abych mohl vyprávět, které ukončil uprostřed 50. let. Odeon tak důstojně završuje vydávání jeho díla, které nabídlo sedmnáct titulů.

Gerald Martin: Gabriel García Márquez: Život, Euromedia Group k.s.-Odeon,
přeložil Vladimír Medek, 672 strany+16 stran obrazové přílohy, 499 Kč