„To jsem já, ten starej ošoupanej model ojetýho ještěra, přežívajícího po nonstopech celého Žižkova, po jeho opuštěnejch barovejch stoličkách, naslouchající osudům štamgastů, sám taky štamgast na týhle Bohem i ďáblem zapomenutý nešťastný planetě,“ charakterizuje sám sebe v souboru povídek s názvem Jak jsem prošustroval majlant. Bývalý kuchař to dokázal nejen při prodeji autorských práv na filmová zpracování děl svého otce.

Je to hořká zpověď člověka, jemuž se po patnácti letech rozpadlo manželství a několika verzemi tohoto příběhu se díky televizím bavil celý národ. Dědičná nemoc si vybírá daň, aniž se zeptá, a tak se Jiří Pavel staví osudu alespoň vyprávěním o rodičích a hezkých letech, kdy byli s ním. A pak také o figurkách, které ho obklopovali nebo to dělají dnes. Jsou to partneři z baru z bývalém Divadle hudby v Opletalově ulici, z branické Jizerky nebo z bohnického pavilonu č. 26, kde se autor setkal s Karlem Nešporem, ctěným mužem pomáhajícím odvykat alkoholu zejména těm, kdo chtějí. I bolest může v sobě skrývat kouzlo.