Přestože mottem inscenace režiséra Ivana Rajmonta má být zřejmě nápis přes Hynaisovu oponu: Otevřete svá srdce!, měl tam stát verš, který se překladatelům vloudil do Kanónového songu Mackeathe a Browna: My se..m na barák!

Jejím základním rysem je totiž podivuhodně pubertální opozice vůči Brechtovi na jedné a zlatému portálu „kapličky“ na druhé straně, ovšem kromě neumělosti, s níž jsou text a zvláště pak Weillovy songy interpretovány. Nový překlad, těžce kulhající v rytmu songů a vypomáhající si v nouzi přečasto starým dobrým Kunderou a Vápeníkem, nešetří siláckými výrazy.

Čtyřhodinová inscenace

Jenže přemíra vulgarismů brzy přestane šokovat a začne nudit, jako ostatně celá, bez čtvrthodiny čtyři hodiny trvající inscenace. Navíc glajchšaltující výrazová vulgarita zbavuje Brechtovu (a původní Gayovu) hru půvabu kontrapunktu vznešené opery uvádějící na scénu spodinu společnosti.
O čem se tu hraje, lze jen těžko odhadnout.

Jistě, zazní tu aktualizované narážky na provázanost špiček podsvětí a policie: Macheath a Brown spolu „sloužili v Afganistánu“, Macheath je „gangster s vizí“ a touhou uplatnit se „v bankovním sektoru“. Ale postrádám odpověď na to, kdo je tento gangster Macheath a svět kolem něj.

Dyk bez charizma děvkaře

Vojtěch Dyk ho hraje v bezvýrazné muzikálové stylizaci, která jako by z oka vypadla jeho Kudykamu, včetně gestického slovníku a hlavně vnitřní prázdnoty. Absolutně postrádá charisma děvkaře a nebezpečného lumpa velkého stylu. Je jen líbivou figurkou, která dobře zpívá, aniž tuší, o čem. Ale aspoň ne tak zoufale falešně, jako všichni ostatní herci, jimž Weillova hudba klade nezvládnutelné překážky, intonací počínaje a ponětím o stylu této hudby konče.

Nemá smysl rozebírat jednotlivé herecké výkony, které se pohybují buď v poloze bezvýrazné šedivosti (Peachum Jana Novotného), anebo křečovitého přehrávání (Peachumová Evy Salzmannové). V téhle podobě se prostě Žebrácká opera na scéně Národního divadla objevit neměla. A její bezobsažnost nezachrání ani fórky jako obrovitý penis trčící ze svatební postele nebo trigy ze střechy Národního divadla přivážející „královského posla“.

Škoda že to tenkrát Hilarovi nevyšlo. Mohl být autorem inscenace, jež by si s Brechtem rozuměla. Tenhle konfúzní muzikál divákům Brechta asi k srdci moc nepřivine. Ale proč taky. Vždyť to podle dalšího, volně přepsaného verše v Šalamounově songu byl jen takový pisálek, co naletěl na pokrok a skončil v NDR.