Na nedávno vydanou prózu Zloděj kufrů navazujete knihou Láska a tělo. Je to snad tím, že jste v předcházející nestačil všechno říci?

Je to tím, že knihy i s jejich náměty jsou jako medúzy – nesmrtelné. Jedna rodí druhou. Dejme tomu, že zatímco Zloděj kufrů je o lásce dvanáctileté a čtrnáctiletého, kteří ještě nevědí, že je to láska, v knize Láska a tělo je to láska zralá, vědomá, zázračná a posvátná jako modlitba.

Ve Zloději kufrů se láska projevuje kamarádstvím, které nevědomě překračuje své meze, v Lásce a těle se projevuje tělem a láskou.

Mladičký řezník Josef Reinisch se objevil už ve Zloději kufrů. Čím vás tak zaujal?

Jsou autoři, kteří dávají přednost fantazii, jiné inspiruje realita. Mně stačí vidět člověka, slyšet jednu jeho větu, postřehnout jednu vlastnost a domyslet si jeho životní příběh. Kateřinu Horovitzovou jsem napsal, protože jsem slyšel, že v Osvětimi devatenáctiletá tanečnice udělala striptýz v plynové komoře na rozkaz esesáka Schillingera, který se vzrušil, zeskelněly mu oči, ona mu vytrhla pistoli a střelila do břicha. Přál jsem si napsat příběh statečné dívky a k tomu mi stačila tahle legenda, abych měl od večera do rána hotovou knížku.

Spolu s povídkou teprve třiadvacetileté Michaely Kabátové jste také vydal knihu pojmenovanou Láska, tělo a smrt. V čem se liší?

Je to rozdíl mezi přímkou a úsečkou. Úsečka je šestnáct stránek a přímka dvě stě dvacet. Obě jsou schopné života, ale v tuhle chvíli dávám přednost té delší. Je celistvější, a jak cítím, potřebuje do druhého vydání pouze malé doplňky.

Mám pocit, že si úmyslně vybíráte mladičké hrdiny, tak akorát ve věku, jaký jste měl, když jste se ocitl v Terezíně. Nevracíte se tak do svého mládí?

Je to možné.

Josef Reinisch i Gabriela Lágusová jsou podobně jako jiní hrdinové vašich próz z poslední doby tak mladí, že pomalu ani nedokážou plně pochopit, jaký cit prostupuje jejich životy v ghettu, z něho vede jen cesta na smrt. Je to snad záměr?

Je to pravda. Němci odsoudili všechny Židy bez výjimky k smrti. Vyhubili je, stejně jako chtěli vyhubit Čechy a Poláky. Němci se proměnili ve zrůdný stát katanů. Jak bych mohl psát o něčem jiném, když to mám pod kůží, i když nechci? Teď jsem napsal příběh na žádost svého přítele Vladimíra Jirouska o statečném českém advokátovi za války a ženě, Marii Navarové, které sudičky přisoudily smůlu v čemkoliv, co udělala.

Tato profesí ošetřovatelka na stanici elektriky číslo 3 v Kobylisích v půl jedenácté dopoledne 27. května 1941 viděla zraněného člověka a její první instinkt byl pomoci mu. Raněný byl největší vrah českého národa Heydrich. Němci ji odměnili částkou 200 tisíc korun, ale za to, že jim nepopsala ani záda dvou prchajících parašutistů Gabčíka a Kubiše, ji zavřeli na Malou pevnost, kde byla spolu s Miladou Horákovou.

Co následovalo?

Je to kniha o nežidovské hrdince, která dostala po válce deset let vězení za pomoc zastupujícímu říšskému protektorovi a její život se proměnil v řetěz nešťastných okolností. Z osamocení a zoufalství si vzala za manžela z vězení propuštěného českého fašistu a dožila svůj život v zorném úhlu, který si zasloužil napsat knížku. To jsem udělal a vyjde v lednu ke kongresu českých advokátů.

Jako o smyslu své literární práce mluvíte o zachování památky obětí nacismu. Jste v tomto smyslu spokojen?

Domnívám se, že smyslem literární práce může být souboj dobra se zlem. O tom je všechno.

Po čtyřiceti letech prý vydáváte zabavený román Miláček.

Je to román o Izraeli, který ještě ne úplně dopečený vydal Ladislav Fikar za okupace v Čs. spisovateli na papíru určeném pro sovětské učebnice. Román šel v první fázi do knihkupectví a za několik dnů do stoupy. Čest sešrotovat Miláčka ve Sběrných surovinách připadla mému kamarádovi Bohouškovi Hrabalovi, který mi přinesl jeden výtisk.

Podle toho v maličko doplněné podobě vychází román k Vánocům v Nakladatelství Franze Kafky. Je to pro mě dárek k chanuce a k Vánocům, protože je to o zemi, která po strašlivém ponížení nacisty vrátila Židům důstojnost. Socialistická kritika i sešrotovaný román odsoudila, že to není o lásce k ženě, ale o lásce k Izraeli. Strašně se těším, až vyjde, a přál bych si, aby se čtenářům líbil.