Ač má Smetana (Next Era 58:17) hodně blízko k ambientu, není plochá a bez vývoje, ale oplývá bohatou vnitřní strukturou. Originální perkusivní fidlerofon dává nahrávce charakter gamelanu. Kytara je hodně delayovaná v duchu Frippových experimentů – viz trojice skladeb Náhodná, Líbivá a Sbohem - a vytváří vlnící se éterické plochy. Ovšem i v poklidných skladbách, jako je Čínský potůček / Poloviční chytání nebo hned následující Česká řeka s jemným ťukáním nad hukotem basů, se toho relativně hodně děje.

Richter Band nestaví na typickém opakovaní rytmických vzorců a dává perkusím o něco větší volnost, takže jen oscilují okolo motivu. A to nelze ani pominout zvukově pestrou úvodní skladbu V museu s jarsmosermilovsky zkreslenou trubkou, i když tu možná měl větší vliv Jon Hassell. Ke zvukové bohatosti přispělo to, že kromě filderofonu, na nějž s Richterem hrají Štěpán Pečírka a Jaroslav Kořán, vedoucí souboru využil nejen elektrickou kytaru, ale také sampleru.

Smetana je nakonec zajímavější než více očekávané rané album Švehlíku vydané pod názvem Sny (Next Era 59:55), i když původně se program jmenoval Sny psychopatického děcka. Kapelu tvořili v roce 1978 silné osobnosti, kytarista Pavel Richter, Luboš Fidler, Lesík Hajdovský a percussionisté Petr Křečan a Vlasta Marek.

Každý z nich se však teprve hledal, ale už měli příliš odlišné vidění a tak se koncepční program pohybuje někde mezi zappovskými freakoutovými experimenty, kingcrimsonovským rockem, k němuž tehdy tíhl Richter a folkem, jaký byl nejbližší Hajdovskému. Oscilování mezi styly trochu zbavuje album drivu stejně jako snaha za každou cenu udržet koncept.

Zatímco Smetanu by klidně šlo vydávat za aktuální album, na Snech je věk znát a ocení je spíše pamětníci nebo vyznavači zúčastněných muzikantů, kteří mají chuť poznat, s čím začínali.