Prozaik McCarthy se ptá: Jsme nastaveni na vraždy?

Osobitým literárním stylem, velmi strohým, sevřeným, skládaným z jednotlivých střípků zapadajících do sebe a nabízejících celkový obraz úpadku lidské osobnosti, sleduje postavu Ballarda, muže vyhnaného z půdy patřících jeho blízkým, které si však koupil člověk vnímající lépe cenu stoupajících pozemků.

Tady je prvopočátek dalších dějů, v tomto okamžiku se něco zlomilo a postavy světem kulhaly, místo aby si vykračovaly vzpřímeně, s vědomím vlastní důstojnosti.

Proč se člověk mění ve vraždící stroj, který své oběti stahuje do jeskyně? To je jedna z otázek, které McCarthy nastoluje. Možná provokuje i jeho chladný přístup k vyprávěným příběhům. Nebo je to spíš otázka, kterou vysloví šerifův zástupce, pátrající po vrahovi: „Myslíte si, že lidi byli tenkrát horší než teď?“ „Ne, to si nemyslím,“ odpověděl mu stařec: „Řekl bych, že lidi se vod těch dob, co Pánbůh stvořil prvního člověka, nezměnili.“

Jak je tedy člověk nastaven? K lásce, k pomoci druhým, nebo ke zneužívání, k vraždě? To jsou otázky, které proletí hlavou každého, kdo se setká s McCarthyho tvorbou.

„Všechno je boj,“ říká si Lester Ballard, když nespouštěl oči ze dvou jestřábů, kteří se vzdalovali od slunce, aby se osvobodili a zapláli pak nad korunami stromů a křikem se znovu přivolávali. Zrak mu padal na krajinu, kterou kdysi obýval. Jak má však bojovat on, vyhnanec a vysmívánek?

Je to román o odvrácené tváři člověka, která je stále jeho součástí. Nepatří k nám jen dobro, ale naše bytí provází také zločin. Samozřejmě je otázka, co zvítězí. Jisté je, že odvrácením zraku od nepříjemných a krutých skutečností se realita nezmění.

Možná i proto ještě v roce 2007, více než třicet let po vydání knihy, se v texaské škole řešil případ, kdy si matka čtrnáctiletého chlapce, který měl o románu Dítě Boží referát na hodinu literatury, stěžovala na učitele pro šíření nevhodné literatury mezi mladistvými.