Článek
V úterý 8. prosince se mělo v Liberci konat koncertní provedení české verze slavného muzikálu Jesus Christ Superstar. Bylo sice kvůli vašim zdravotním problémům přeloženo, nicméně dovolte mi zeptat se, proč vás patnáct let po pražském uvedení muzikálu stále láká se k němu vracet?
Pokud vím, měl by to být jen jeden koncert. Možná dokonce poslední, nebo rozhodně na dlouhou dobu poslední. Důležité je udělat radost sobě i lidem, kteří se přijdou podívat. Budeme chtít navodit příjemnou atmosféru a znovu oživit skvělou hudbu muzikálu. Koncertní podoba mi přijde jako vkusná věc, hodná připomenutí legendy, jejíž součástí se stala i česká verze muzikálu.
Současně jste nedávno vydal výběrové 2CD nazvané Best Of. Proč až nyní?
Já ho beru spíš jako story, které vyšlo k mým dvaceti letům na hudební scéně. Jelikož jsem za tu dobu nebyl součástí jen jedné kapely, je to pro mě důvod k malé ,,soukromé“ oslavě. Toto dvojalbum chápu jako dárek fanouškům i sobě. Když jsem o něm začal uvažovat, přišel jsem na to, že se mi ohlédnutí za dvacetiletou kariérou rozhodně nevejde na jednu desku.
U společnosti Sony Music ale vydávám už osmnáct let, a tak mi vyšla vstříc a vzniklo dvojalbum. Kdyby to byla klasická bestofka, bylo by na jedné desce třináct skladeb a z toho sedm nejúspěšnějších hitů. Mé dvojalbum ale začíná písněmi z repertoáru metalového Motorbandu, v němž jsem na konci 80. let začínal, pokračuje poprockovým projektem BSP, funkyrockovými No Guitars!, písněmi ze sólových alb WooDoo! a 365 a končí novými skladbami Za Tebou… a Schovej mi sen, jež jsem s kapelou Leaders! natočil v září a tím dvacetiletku symbolicky uzavřel.
Uzavírá toto dvojalbum i vaši kapitolu s Leaders!?
Chápu ho především jako uzavření poprockové etapy. Ve chvíli, kdy příští rok skončíme Best of turné a letní festivaly, udělám za ní tlustou čáru a začnu dělat to, čeho jsem plný. Energii, která z kluků z kapely vyzařuje a jiskří mezi námi, bych rád přetáhl do jiné platformy. Pokud představu, kterou mám v hlavě, kluci dokážou vstřebat a přenést do života, rád s nimi zůstanu. Je to skvělá kapela, nová generace nadaných instrumentalistů. Pokud to ale nepůjde, najdu jinou alternativu. Víc bych o tom nechtěl mluvit. Rozhodně už to nebude o žádném velkém byznysu nebo zbohatnutí.
Když jste na konci 80. let začínal ve skupině Motorband, psal jste i texty. Proč jste s tím později přestal?
V Motorbandu jsem psal texty proto, abychom zachovali specifickou filozofii odpovídající našemu věku i nátuře. Později to už byla práce pro lepší autory. Skončil jsem ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsou na světě lidé, kteří to dělají mnohem lépe a navíc dokážou mé myšlenky i pocity přetvořit a zbásnit tak, že si za tím můžu stát. Málokdy se stalo, že bych zpíval text, kterému bych nevěřil a necítil ho. Lidé by to na koncertech určitě poznali.
Kterým textům jste nevěřil?
Myslím si, že některé texty BSP pro mě byly až moc dospělé. U několika jsem jejich podstatu pochopil až po delší době, když jsem k ní dozrál.
Na Best Of jsou samozřejmě především hity. Je mezi nimi ale také skladba, ke které máte silný osobní vztah?
Já i mé okolí jsme se shodli na tom, že bychom neměli zapomenout na písničku Možná jsme takhle umřeli. Je jediná, která vznikla na text. Zhudebnil ji Michal Pavlíček na mou první sólovou desku Woo-Doo! z roku 2002. Text napsal Tomáš Roreček. Sešli jsme se tenkrát proto, že se pokoušel napsat mi texty na nějaké demosnímky, ale trochu se tím trápil. Chtěli jsme si to ujasnit.
On přede mě dal text a řekl, že ho napsal předcházející noc, protože mu umřel táta. Když jsem si ho přečetl, zježily se mi chlupy na rukou a byl jsem úplně konsternovaný. Když jsem ho pak ukázal Michalu Pavlíčkovi, řekl, že je krásný a že ho chce zhudebnit. Z té písničky se nestal singl, ale já ji na koncertech tvrdošíjně hrál, protože jsem se o ten silný emoční náboj, který jsem měl, chtěl podělit s lidmi. Musím se přiznat, že ve mně vyvolává silnou emoci pořád.
