Postupně se stal jedním z pokračovatelů fenoménu brněnské hantýrky, první knížku Štatl připravil ještě jako samizdat (v polovině 80. let, první řádné vydání 1990), je spoluautorem Velkého slovníku hantecu (2001), Velké knihy hantecu (2000) a Velké knihy lochecu (2001), v nichž jsou kromě povídek různých autorů zařazeny i texty některých písniček v brněnské hantýrce. V těchto dnech vychází v nakladatelství FT Records třetí titul řady, Jelínkova Velká kniha podělávek aneb Nikdy jsem nelhal, z níž k rozhovoru s autorem připojujeme i jeden příběh - podělávku. 

Kdo si ty příběhy v brněnské hantýrce vymýšlí?

Tvůrcem je brněnská mluva, lidi, kteři ju užívajó. 

Ona pořád ještě žije, neztrácí se?

Já si myslím, že se neztrácí, že se naopak dokonce přejímá, protože kolikrát poslóchám televizu a najednou slyším, jak Pražáci používají hantecový brněnský výrazy. Nevím, jestli je to móda, ale je to tak. A teď taky zapůsobila reklama na Starobrno, co dělal Jindra Eliášů. Ale musíme oddělit dvě věci - brněnskou mluvu a brněnskou hantýrku. Brněnská mluva je něco jinýho než brněnská hantýrka. Hantýrka je proti mluvě krasomluva, to řekl kdysi i Karel Höger. V brněnské mluvě jsou ty hrozné pozůstatky po Němcích, Brno bylo za Rakouska téměř německé město, dalo by se říct, Češi chodili do německéch škol, protože tam byly určitý výhody, a mydlili to úplně hrozně, německy se nenaučili a česky zapomínali, od toho jsou ty švígrmutr a švígrfotr, počešťované německé výrazy nebo poněmčované české. Hantýrka je jinačí, zajímavější, hravější.

Co je pro hantýrku charakteristické?

Třeba zkracování, třeba hned hantýrka-hantec, nebo trolejbus-trajf. Nebo přenesení významu do jiného slova, teď mě napadá... To musím říct jinak, než to Míša Polák řekl, tedy on vyprávěl, jak dělal to, čemu se říká cunilingus, pak povídal, že jel lisabon, a nakonec řekl: Když proběhla ta benfika... Nebo v hospodě: bude se platit, tak: Pane vrchní, lepička, lepíme. Vrchní na to zapomene, tak: Pane vrchní, kanagon, kanagon... 

Dnes žije hodně v povědomí lidí Franta Kocourek jako inicátor skutečných, často drsných provokací, ale také jako autor příběhů Jak skalil Žanek Husů, Mlata na Bílendě, Jak Žanek Žižků vybóchal křižáky. On je psal?

Připisujeme mu je. Ale zrovna Žižku jsem napsal já. 

Vy jste měl ke Kocourkovi dost blízko, ne?

My jsme spolu chodili v Kénigu do bódy, na obecnó, ale jen nějaké rok, protože nás míchali a udělali jednou chlapeckou třídu, ale to byl takové bordel, že to museli dat hned zase zpátky. Potom jsme se chvílu neviděli, ale pak jsme se potkávali, my měli Karabinu a Franta vystupoval s Los Brňos. Teď už to držíme jen s Radkem Retegym, když Franta a Rudi Kovanda odešli.

Podělávky jsou vymyšlené a převyprávěné nebo jak to je?

Jak vymyšlené! To je všechno pravda, já jsem nikdy nelhal. Vyprávím to já, někdy to vložím do úst temu Frantovi. Třeba: Franta tenkrát hlásil, mám neuvěřitelné vál... A čtyři podělávky v knížce jsou od Franty. Někdy to je těžké, jak to udělat, protože to jsou často trezorové podělávky, dupačky s kocórama nebo narození děcek, čí vlastně byly. Je to pravda, ale nejde říct úplně, komu se to stalo. A těžké je to převyprávět, protože vyprávění je něco jiného, než když je to pak napsané. Trošku jsem ty storky musel zmáknout, aby se to dalo napsat, ale neumím vysvětlit jak. A teď zas je mám číst do rozhlasu, ale to je stejný problém, jenže naopak, z psaného udělat vyprávění. 

Jak jste se k hantýrce dostal? A radil jste se s nějakým jazykovědcem?

Někdy na konci šedesátých let jsem si přečetl knížku Otakara Nováčka Brněnská plotna z roku 1928, tam jsou ještě výrazy, kterým dneska už nikdo nerozumí, ještě z 19. století. Chytlo mě to a začal jsem se o to zajímat. S touto knížkou už jsem se neradil, ale s tou první, se Štatlem, jsem šel za docentkou Krčmovou z filozofické fakulty, a ta mě naučila rozlišovat mezi mluvou a hantecem. A taky mi pomohla, že si dávám pozor, aby tomu lidi rozuměli, a když je potřeba, přidávám slovníček. 

Slovník bóchači dělníci dača obydlí, dům fasáda obličej luftová lochna vzduchová díra lupat souložit mošnu lízat cunilingus nabušený v dóznách naučené v hlavách shánět jazyka hledat informátora zobat jíst

Zemljanka

Už let do teho Kazachstánu začal podivně. Letělo se do Karačaganatu, kde mělo proběhnót střídání českéch bóchačů na ropovodu. A to všecko s vobrovskó slávó, jak to za totáču bévalo zvykem. Kulturní program tam měli zmáknót brněnští umělci.

No a mimo této kulturní úderky tam valilo padesát zbytečnéch papalášů, keří tam jeli na vélet. Túčko 154 plachtilo nad širó Rusí, všici v letadle měli po zobce, kerá tedy nebyla nic moc a tak nekeří začali pomalu házet fifku. Najednó ale to éro kloflo jakósi turbulenci, párkrát se nepřirozeně zaginglalo a propadlo se do nejaké luftové lochny.

V tom okamžiku vystartoval Fanóš Kocórek, keré tam taky letěl předvádět svoje gladiátorský pecky, a začal všem zhazovat zvednutý jídelní stolky s tým, že se bude znovu zobat. A na celý letadlo zahlásil: "Přátelé, právě sem dostal hlášku vod kapitána letadla, že se bude podávat poslední jídlo. Sdělil mně, ať vám šetrně oznámím, že nefungujó přistávací klapky a nevíme, jestli v pořádku přistaneme."

Střídacím bóchačům na ropovodu to bylo úplně egál, protože právě fest glgali a mastili u teho kiby. Partija přes kultůru gómala, jaké je Fanóš dárek, tak cesta probíhala v lochecu.

Ale potentáti z ÚV a ÚRA, keří celé ten cirkus doprovázeli, znejistěli a dokonce vyslali spojku ke kapitánovi, jak to s tým letadlem skutečně vypadá.

Ten kókal vyjeveně jak postřelené sibiřské sobol a v duchu si asi hlásil, jaký só ty Češi paka.

Všici ti Rusi tenkrát měli nabušený v dóznách, že jejich mašíny só óčeň charošie. Nakonec se to počasí uklidnilo a voni tam v ókeju doplachtili. Druhé den se všici rychtovali na ten kulturní večer.

Tam v tom kazašským štatlu na koncu civilizace gómali akorát pár ruskéch častušek, tak bylo jasný, že budó vodvázaní z bigbošu, z Fanóša, no prostě kompletně ze všeho.

Prvním šokem pro borce ze štatlu byla místní moderátorka, kerá celé ten program uváděla v origoš teplé lyžařské kombinéze. Asi někde neco podobnýho na vobrázku ze světa špizla, ale nic lepčího, co by se temu podobalo víc než ta kombinéza, nesplašila.

Po tým večeru musela mít asi těžkýho vlčmena. Vyvrcholením celýho představení byl Fanóš, keré rozskandoval celé nabité sál aji s oficiálníma představitelama města.

Voni tenkrát nekóřili, co skandujó, protože brněnské hantec negómali a tak s Fanóšem nadšeně hulákali: "Lupat, lupat, mošnu lízat!" A naše oficiální véšky z ÚV a ÚRA, kerý tam v tom sále taky byli, stáli u teho v pozoru s kamennéma fasádama jako při státní hymně, anebo jako dyby měli zaražený prdy.

Druhé den po vystópení bylo volno, a tak si Fanóš eště s Luďkem Horáčkem, zvaným Hory, vyrazili na špiz do města. A jak tak klapali středem teho štatlu, došlo jim, že ty exotický rarity nebudó v jeho napucovaným středu, ale někde bočmenem na periferii. A taky tutáč.

Dópata v Bronxu byly proti tém dačám napucovanéma vilama. Tak se tam chvílu šmrdolili a házali voko na to, jakým vzorem je pro nás Sovětské svaz.

A najednó tam na jakýmsi křivým holcnovým slópu špizli répló cedulu: "Prodam daču za 50 rublej - Ilja Kovalevič."

Protože voba dva byli těžcí recesisti, tak hned sháněli jazyka, aby jim hókl, kde teho Ilje splašijó, že by tu bódu kópili. Ilja se za chvilku vobjevil, vodvedl je kósek vod cesty a hrdě hlásil: "Vot zděs eta dača."

Voba dva kókali jako blbí. Origoš zemljanka - tři plus dva. Tři metry vod cesty a dva metry pod zem. Prostě bomba - cimra v zemi. Hned jim doklaplo, že takové kauf nikde na světě nezmáknó.

Na fleku se dohantýrovali, že tu zemljanku kópijó. Fanóš jako hlavní akcionář zalepil 26 a Hory 24 rublů. A temu Iljovi, keré na takové ranec lovů čuměl asi poprvé v životě, hókli: "Iljo, nam nužno bumažky na étu daču."

Ilja sundal ze slópu ten papundekl s tým inzerátem, podal jim ho a zahlásil: "Vot zděs!" Teď zase voni čuměli jak péra. A na teho Ilje, že by to tam potřebovali napsat. Ilja splašil holcnovó fixku, zeptal se jich na ména, a pod ten inzerát našrajbčil.

"Prodano tavarišču Kocurikovi a Luděku Goračikovi." Zbalili tedy tu papundeklovó cedulu vod válenek, zaginglali Iljovi pazóró na potvrzení teho kšeftu, hodili mu cucfleka na rozlóčenó a vodklapali na hotel.

Franta už to nepotvrdí, ale Hory vo tym storčí jako vo nélepčím kaufu v jeho životě. Tak dybyste tam nekdy na ten flek jeli a neměli kde přechrápat, vzpomeňte si na to Iljovo méno a vodvoléte se na tavarišče Kocurika a Goračika.