Pro pražský koncert vytvořila Diamanda Galás nový program, skládající se z dvou desítek skladeb. Mezi nimi zazní například písně Jacquese Brela Fernand a Amsterdam, vlastní skladby Diamandy Galás i tradicionály O death či Ain’t no grave can hold me down.

Galás se od devadesátých let věnuje i interpretaci spirituálů a písní patřících k americké tradici. Jádro jejího díla ale tvoří expresivní písně věnované AIDS nebo genocidě Arménů a také herezi.

Galás od počátku využívala operní techniky a rozsahu svého hlasu, který činil 3,5 oktávy. Svůj hlas také efektovala, zejména používala dlouhá echa, aby její děsivý jekot vytvářel zvukové stěny z křiku, jako tomu bylo na raném albu Wild Women With Steakknives. V devadesátých letech ale také obrátila svou pozornost k poezii prokletých básníků, kterou zhudebňovala. Kromě piana využívala především elektroniky a bicích.

První velký třídílný program Maska rudé smrti se věnoval obětem AIDS. Živě byl uváděn také jako Morová mše. V novém tisíciletí se Diamanda, pocházející z řecké ortodoxní rodiny, věnovala dalšímu velkému tématu, genocidě Arménů ze strany osmanských Turků za Velké války.

Abstraktní polohu spojující operní techniku s elektronikou od konce osmdesátých let doplňuje i písňová poloha, v nejčistší formě podaná jen za doprovodu klavíru.

Další aktivity

Její záběr je však širší, v polovině devadesátých let se věnovala rocku s baskytaristou Led Zeppelin Johnem Paulem Jonesem. Vystupovala ale také v opeře avantgardního skladatele Vinka Globokara Un Jour comme un autre a uvedla několik vokálních Iannise Xenakise.

Spolupracovala i s klíčovou postavou newyorského downtownu Johnem Zornem, který ji pozval na morriconovské album The Big Gundown, a vystupovala s radikální free form skupinou freejazzového saxofonisty Petera Brötzmanna a proměnlivého Billa Laswella Last Exit. Do sféry elektronického popu ji naopak na přelomu tisíciletí zavedla spolupráce s projektem Recoil Alana Wildera, známého z Depeche Mode.