"V případě tohoto filmu mám pocit, že jsem cosi opravdu dokázal. Najednou se mi zdá, že všechny mé předešlé snímky byly jen zkouškou a přípravou pro tento film," řekl v Praze sám Polanski.

Rozrušený režisér

Ten ovšem před novináře na tiskové konferenci nepředstoupil zrovna v nejlepším vnitřním rozpoložení: "Jsem rozrušen, protože jsem zjistil, že do České republiky dorazila kopie filmu s francouzským dabingem, ačkoli jsme Pianistu natáčeli v angličtině. Otročili jsme tři roky, abychom do filmu dostali to nejlepší, a nakonec vy uvidíte francouzskou verzi, kterou jsem ani nemohl zkontrolovat," postěžoval si tvůrce.

Setkání s Havlem

Polanski dále prozradil, že se odpoledne sešel s prezidentem Václavem Havlem, stal se poslední kulturní osobností, kterou právě odstupující hlava našeho státu přijala. "Mluvili jsme spolu o obyčejných věcech, ne o politice. Například o tom, že jeden můj přítel kdysi bydlel s Havlem na univerzitě a také o náhodě, že jsme oba dva jako studenti podnikli své první cesty do zahraničí navzájem do svých států, já do Československa, on do Polska."

Polanski dal po některých všetečných dotazech jasně najevo, že se nechce bavit o svém soukromém životě, ani o svých filozofických názorech. "Takových otázek už mám po krk," uvedl umělec, který obyčejně novinářům ve Francii ani v Americe nedává rozhovory.

Drama Žida za druhé světové války

Na otázku proč si za téma dramatu Žida, který se za války skrývá v Polsku před nacisty, vybral autobiografickou knihu Wladyslawa Szpilmana, když mohl vycházet ze svých vlastních vzpomínek na mládí, kdy zažil sám jako Žid cosi velmi podobného, odpověděl: "Je pro mě osobně důležité pamatovat si, co jsem zažil za války ve svém dětství, mládí, ale neměl jsem chuť dávat svým vzpomínkám podobu nějakého filmu, dramatické fikce. Abyste udělal film, musíte obsadit herce, postavit scénu, a i když se snažíte sebevíc se přiblížit realitě, vždy dosáhnete jen iluze, lži. V Krakově jsem se od války ocitl asi třikrát, vstoupil jsem i do ghetta, kde jsem byl tehdy nucen žít. Ale vše se mi tak živě vybavovalo, že to nebylo možné natočit."

Polanski dále uvedl, že chtěl natočit podle cizí předlohy film, který by přesto byl nejblíže tomu, co sám zažil: "Na co si nejvíce vzpomínám, byl pocit samozřejmosti a všednosti smrti. Stačilo jen jedno slovo a kohokoliv z nás mohli Němci zastřelit. Pamatuji si dodnes na okamžik, kdy jsem se poprvé setkal s touhle nepochopitelnou krutostí. Neznámý německý důstojník nechal v ghettu nastoupit židovské ženy a poručil jim, aby se daly do běhu. Jenže najednou jedna z nich padla, zřejmě vysílením, na zem a začala naříkat. A důstojník k ní přišel a zezadu ji jakoby nic střelil do zad."

O předloze

Autor filmu Pianista dále vysvětlil, čím jej konkrétně zaujala kniha pianisty Wladyslawa Szpilmana, která vyšla krátce po válce: "Jeho kniha má nepopiratelné kvality, navíc není sentimentální ani černobílá. Najdete v ní dobré, ale i špatné Židy, stejně jako kladné i záporné Poláky, Němce. Navíc je velmi bohatá na detaily, což mi umožnilo přiblížit se ve svém zpracování k dokumentárnímu zpracování reality, aniž bych ovšem musel natáčet a předstírat, že dělám dokument."