Článek
Jejich letošní šesté album Liebe ist für alle da hudební ani textovou kvalitu neztratilo, byť ve stylovém hájemství šestice nerozpoutalo nic nového. Probíhající turné je sice v zásadě zvukovou pastvou pro uši a podívanou pro oči, za očekáváním ale přece jen zůstává. Potvrdilo se to ve středu večer v pražské O2 Areně, kam se přišlo podívat osmnáct tisíc diváků.
Rammstein začali výtečně. Po předskakujících Combichrist se s úderem jednadvacáté hodiny k dychtivým divákům prorubali. V zadní stěně pódia se objevily tři díry a v nich muzikanti při těžké práci s krumpáči a sbíječkami. Když byl průchod dost velký, postoupili k nástrojům a světelný park pak ozářil industriální patrovou scénu i úvodní skladbu Rammlied. Zvuk v hale se ještě rovnal, zpěvák Till Lindemann nebyl slyšet, nicméně vše nasvědčovalo tomu, že Rammstein mají v zásobě plno pyrotechnických i technických fíglů.
První polovina koncertu patřila především písničkám z nového alba. Byť se tyto nezpronevěřují slavnému zvuku kapely a disponují riffovou průbojností, jejich síla byla v pražském koncertním balení diskutabilní. Lindemann moc nestačil s dechem, verze skladeb postrádaly živelnost, a tak první pozdvižení přinesly až úvodní pyrotechnické efekty ve skladbě Waidmanns heil. Ve výsostně hymnické Feuer Frei už byly otevřené ohně na pódiu tak žhavé, že to ohřálo celou O2 Arenu. Nad kapelu se navíc z výšky sneslo pět kruhových světelných parků, které vynikaly krásou a funkčností.
Novinky nicméně nedokázaly nastolit žádoucí frenetickou atmosféru - snad jsou na to příliš mladé. V hale se pozvolna rozléval koncertní chlad, kapela působila rutinně, a když v poklidné Frühling In Paris zmizela zadní stěna a místo ní začaly nad hlavami muzikantů pracovat obrovské větráky, mezi diváky se proběhl průvan.
Zahřátí přinesla až druhá polovina koncertu. Rammstein se vypravili do své minulosti a při kompozici Benzin počali diváci na tribunách pozvolna vstávat. Ti pod pódiem přidali v poskakování a vyhecovaný Lindemann zatančil s plamenometem. V tu chvíli jako by koncert teprve začal. V písni Link 2 3 4 pochodový rytmus odehnal u nohou se do té doby povalující chlad, kapela přidala s pyrotechnickými hrátkami a při Du hast zpěvák vypálil z ohnivého luku nad hlavy přítomných několik utěšených ohnivých šípů.
V té chvíli konečně ustal v běhu klávesista Christian Lorenz, neboť se od svého nástroje, kde mu do té doby jel pod chodidly běžící pás, přesunul dopředu a samohrajky si vzal s sebou. Však mu k stříbřitě blyštivému oblečení slušely, stejně jako se neztratily při jeho „epileptických“ pohybech, jež nazývá tancem. Nakonec se projel mezi diváky na gumovém člunu.
Singlovka Pussy uzavřela základní část koncertu a Lindemann při ní posypal přední řady peřím. Na celou halu se pak snesly milióny konfet a kapela se poprvé rozloučila. S přídavky váhala, nicméně vrátila se a hrála dál, tentokrát už jen prověřené pecky.
Nemastný neslaný dojem z první části koncertu vystřídala divácká spokojenost. Suma sumárům jim kapela nabídla to, co měla, byť by některé choreografie u starších skladeb mohly být jiné.
Zvuku vládla kytarová hradba, úderné riffy tvořily sečný základ skladeb, klávesové vyhrávky jim dávaly vzletnost, rytmická sekce tvrdošíjně udávala pochodové tempo a Lindemann se jako vždy trápil se zpěvem, protože zpěvák zkrátka není. Jeho charismatický výraz nesmlouvavého bručouna přesto propůjčuje hudební filozofii Rammstein sílu.
