Článek
Před dvěma lety jste byla oceněna na Czech Press Photo 2007, vloni jste měla vernisáž Czech Press Photo 2008, kde řada vašich fotografií byla vybrána do výstavního souboru a letos jste získala cenu Digifoto. Ačkoliv nepatříte mezi reportéry pracující pro média, takže máte nesrovnatelně těžší podmínky, hojně sbíráte úspěchy na „českém fotografickém Oskarovi“. Jak si to vysvětlujete?
Máte pravdu, že narozdíl od zmiňovaných reportérů se nedostanu k záběrům typu Obama, takže některé kategorie soutěže nemohu vůbec obsáhnout. Letošní úspěch mojí kolekce je asi v tom, co napsali v časopisu Digifoto o tom, proč udělili cenu zrovna mně.
Co napsali?
Napsali, že můj snímek se vymyká jak klasické novinařině, tak obecně západní představě o fotografii z rozvojového světa. Žádné smutné špinavé děti uprostřed odpadků, ale každodenní indický život se všemi jeho radostmi, smutky, nadšením i nudou. Podle nich jsem splynula se svými objekty, což byl také můj cíl.
Takže jak že je to vlastně s tou „vaší Indií“? Trávíte v této zemi každou zimu už řadu let. Je ta země skutečně plná špinavých chudých bezdomovců nebo to je pouze naše evropská představa?
Zjednodušené soudy tohoto typu jsou skutečně západní specialitou. Setkávám se často s naprostým nepochopením a netolerancí k jiným kulturám. Uvedu Vám pro pochopení konkrétní a velmi kontroverzní příklad. Na internetu koluje pár fotografií, které zobrazují mrtvá těla kolem řeky Gangy. Pro našince drastické, morbidní obrázky. Proč se ale tak pohoršujeme nad veřejně viděným mrtvým tělem? Kolik z nás asistuje při smrti našich blízkých? A co se děje s mrtvými těly před kremací u nás? To je tak nepříjemné téma.
A není to problém evropského technicko-civilizačního vzdalování se od všeho přirozeného? Dobrý mrav hinduisty velí být se svým blízkým ve chvílích umírání. Pokusme se podívat na konec života očima hinduistického náboženství. Smrt je článek v řetězu znovuzrozování. Tělo je jenom schránka. A řeka Ganga je nejdůstojnějším pohřebištěm. Ještě se pohoršujete?
Tím se pokouším naznačit, že to co nám může připadat všeobecně lidské chování, je nakonec pouze všeobecně evropské. Pokud si tohle nedokážeme uvědomit, dost těžko můžeme chápat jinou kulturu.
Myslíte si, že tento velmi tolerantní přístup vám pomáhá při fotografování?
Tak tím jsem si naprosto jistá. Pokud mám fotografovat lidi, musím se k nim co nejvíce přiblížit. A jak vaši kolegové z Digifoto napsali: splynout se skupinou… A tím myslím jak mentálně, tak fyzicky. Moje záběry jsou téměř vždy pořizované z blízkosti. Diváka musí vcucnout do děje. Bez zbytečného odstupu.
Přibližte nám oceněný soubor Ve vlaku. Jak a proč vznikly tyto fotografie?
Letos jsem cestovala po jižní Indii a fotografovala poutníky. Každý hinduista by měl za svůj život navštívit některá poutní místa. Taková cesta je radostnou událostí. Vlastně je to totéž, jako když vezmete rodinu a jedete se bavit někam na pouť. Jenom u nás už nevnímáme tolik náboženský význam takové akce. A protože je Indie tak obrovská, poutníci kromě vlastních aut jezdí autobusy a vlaky. Každý rok trávím spousty hodin a vlastně i dnů ve vlaku. A stále mě to prostředí fascinuje svou úžasnou atmosférou. Fotografovat je zde ale mimořádně obtížné. Špatné světelné podmínky, velké kontrasty, nedostatek odstupu, pohyb.
Dostáváme se k technice. Jaké je vaše vybavení a jak unesete při cestování všechny objektivy a aparáty? Jak vaše fotografie zpracováváte?
Technika je pro mě nutné zlo. Používám kvalitní, ale co nejjednodušší vybavení. Už pouze digitální. Vozím Nikona D700 s kvalitním objektivem 24–70. Víc skutečně neunesu. Své fotografie tisknu už několik let výhradně u kolegy Kortuse v Blatné. Z této laboratoře pochází i oceněné soubory.
