Článek
Colina budou čeští diváci znát nejen z jeho návštěv na karlovarském festivalu či Fresh Filmu. Je věrným hereckým představitelem z tvorby uznávané režisérky Claire Denis, k jejíž poetice má blízko i ve svém krátkometrážním debutu Zátoka lišek. Sám přiznává, že to ona mu podstatně změnila život.
Lov v Zátoce lišek
„Pokoušel jsem se něžně přiblížit osud malého kluka z těžkého předměstí Marseille, který stále ještě věří, že všechny sny jsou možné. Natáčel jsem jej kamerou, jako by šlo o lišku, kterou můžete každou chvíli vyplašit,“ uvedl v Praze Colin.
Jeho anekdotická filmová báseň beze slov jej ukazuje na skalnatém pobřeží, kde loví ryby, zatímco uhranutě pozoruje mladý pár na luxusní jachtě. Snímek odhaluje jeho naivní predátorské fantazie, jak se v noci přiblíží na loď, zabije kapitána a zmocní se ženy. Ve skutečnosti se musí vrátit domů, do svého „karavanu bez kol“, kde na něho čeká máma.
„Lidé mi říkají, že jim ten film připomíná tvorbu Claire Denis. Navíc jsem to točil patnáct let poté, co jsme se v Marseille sešli nad jejím snímkem Nénette a Boni. Můj hrdina by mohl být klidně jejich synem. Ve skutečnosti já se cítím být mnohem blíž Pasolinimu,“ svěřil se Colin, sám pocházející také z předměstí - ovšem toho pařížského.
Ať tak či onak francouzský zavedený herec je už zároveň literátem, hudebníkem i režisérem. Podle svých slov odmítá pohodlný herecký život, aby se zároveň vrhnul na nejistou uměleckou dráhu: „Důležité je pro mě žít svobodně, realizovat své sny, byť za cenu různých obětí i v soukromém životě.“
Frustrace ze Sarkozyho
Caroline Deruas má za sebou jiný příběh. Žije v uměleckém prostředí rodiny Garrelových, je manželkou klíčového filmaře 70. a 80. let francouzského filmu Philippa Garrela, v jehož snímku Pravidelní milenci si také zahrála. Její kraťas Oheň, krev, hvězd, uváděný v Praze, vznikl údajně velmi spontánně. Šlo o odpověď na poslední parlamentní volby ve Francii, které uchvátil Nicolas Sarkozy a vůbec francouzská pravice.
„Levice prohrála, což by samo o sobě nebylo nic strašného. V normálních zemích se vlády střídají. Nicméně tentokrát bylo cítit, že se stalo něco závažnějšího. Sarkozy reprezentuje Francii, která vystupuje nepřátelsky proti přistěhovalcům, uzavírá se do sebe, posiluje policii - někdy bez ohledu na lidská práva. A hlavně řeší vlastní identitu - čistou a tvrdou,“ uvedla v Praze mladá režisérka.
Deruas sní o 60. letech
Tři části jejího ryze osobního (a zároveň neučesaného) filmu přibližuje různé imprese autorčina prožívání současného světa - frustraci z politiky, pocit izolovanosti uprostřed moderního světa a radost z vlastní dcery, s níž se ve filmu objeví i dědeček Maurice Garrel. „Chtěla jsem natočit svou dceru, než vyroste. Člověk nemá čas si ani uvědomit, jak děti rychle stárnou. Najednou mě šokovalo, když jsem si uvědomila, že už jí je osm let. Naopak manžel se nechtěl nechat natáčet. Před kamerou je velmi plachý,“ dodala autorka.
Deruasová se zároveň neobává, že by byla příliš ovlivněna poetikou filmů Philippa Garrela - například používáním jeho černobílé intimistické kamery. „Samozřejmě spolu žijeme, moc mě toho naučil. Cítím, že obrovsky čerpám z prostředí rodiny Garrelových. Na druhou stranu přemýšlím sama za sebe, píšu filmy o tom, co mě samotnou zajímá. Možná se cítím blíž jeho filmům úplně v jiném ohledu - sama si připadám, že nepatřím do této moderní doby. Sním o 60. letech, ačkoliv dobře vím, že to je jenom sen,“ uzavřela autorka.