Přestože se členové formace mnohdy brání označení „grunge“ a hovoří spíše o rock’n’rollu ve spojení s blues, hard rockem a heavy metalem (což je spolu s punkem směska, na níž grunge stál), neodpářou si náladotvorné temné skladby s texty o drogách, smrti a dalších obsesích tehdejší americké mládeže. Po blahých devadesátkách se v roce 2002 drogovou porcí předávkoval tehdejší zpěvák Layne Staley, kvůli svému přidušenému hlasovému projevu poznávací znamení Alice In Chains. O tři roky později jej v sestavě nahradil William DuVall, s nímž zbylí členové nahráli album, které před měsícem vyšlo pod názvem Black Gives Way To Blue.

DuVall se v Praze představil již jako pevná součást celku. Jeho přítomnost jak na zmíněné novince, tak na pódiu obvyklou atmosféru starých písniček nezranila. Čtveřice navíc ty nové pojala v podobném duchu, čímž se přihlásila ke své minulosti a vyslala signál o tom, že hudební přesvědčení má stále stejné.

Zatímco z nového alba zaznělo šest kousků, zbylých třináct hledělo zpět. Obě etapy kapely byly sjednoceny zvukem, který nasává hlavně z toho původního a nese v tomto stylu málo používaná kytarová sóla. Vyšperkován byl navíc mnoha aranžérskými chytrostmi a dynamickými zvraty.

Koncert měl spád, napětí i gradaci. Nad pódiem ho provázela syrová, povětšinou černobílá projekce, světly se vzhledem k ponurosti skladeb šetřilo a když kytarista Jerry Cantrell převzal v písních Your Decision a Check My Brain post hlavního zpěváka, DuVall se chopil kytary (ne naposledy) a s gustem kolegovi pomáhal s vokály.

Že mu to příliš intonačně nevyšlo v klasické Down In A Hole tolik nevadilo, protože tahle kapela odjakživa sázela na celkový dojem, ne na dechberoucí výkony jednotlivců. Pamětníci rockového kvasu první poloviny devadesátek proto museli být spokojeni. Alice In Chains pro to udělali v dané chvíli maximum. Tím spíš, když Jerry Cantrell byl zdravotně indisponován a podle kuloárových zvěstí napadla viróza téměř polovinu celé výpravy.