Jenže zatímco sebraný spis Básně (vydaný nakladatelstvím Host) byl v roce 1998 událostí, nynější svazek je knihou, která chtěla být víc vydána než napsána, knihou, která někdy ztrácí dech a nezapře autorskou únavu ze psaní: výsledkem jsou sice nové texty, datované 1997-2003, ale také zbytečné rozmělňování prověřených motivů a postupů.

Krchovského rýmované, výrazně rytmizované až skandované verše mají blízko k próze: jeho antilyrika, oproštěná od metafor, obraznosti, holanovské hádankovitosti a nedořečenosti, v sobě skrývá drobné, ostře pointované příběhy nebo aforismy. Témata a nálady, které básník do své poezie přejímá od autorů české dekadence přelomu 19. a 20. století - a to více od lidově písňového Gellnera než od estéta Karáska ze Lvovic - mají blízko k noci, ke tmě: žití podle Krchovského je nepřetržitým fyzickým i duševním marasmem, utrpením, od něhož nám nepomůže ani smrt, lásku tu vytlačuje cynismus poháněný alkoholovými delirii, a nad tím vším - permanentní vize apokalypsy: "Oblohu zahalil křídlem svým anděl tmy... / bože můj, smiluj se alespoň nad dětmi! / skříň jsem dal ke dveřím a postel do kouta / a s hrůzou vyčkávám, kdy se to rozpoutá".

Tvorba i postoje autora jsou rozštěpené

Spásou by v tomto světě snad mohl být bůh, kdyby k němu ovšem básník nezaujímal - podobně jako Ivan Martin Jirous - rozporuplné stanovisko: chvíli pokora, chvíli krutý výsměch.

Ostatně tak je tomu v Krchovského verších se vším: autorské rozštěpení duše a těla se analogicky vyjevuje ve stírání rozdílů a hranic mezi životem a smrtí, mezi včera a zítra, mezi originálem a jeho kopií. Tak je i básníkova stylizace do role smutného solipsisty odstiňována ironií a sarkasmem, a protože Krchovského poezie se otáčí takřka výhradně kolem osy autorského subjektu, odlehčuje jí především silná sebeironie, upřímný výsměch sobě samému ("Sám v arše bláznů, jež je prázdná / choulím se v dešti pod kápí / sám na světě, sám v roli blázna / sám v lodi, jež se potápí").

Básník se opakuje

Řada veršů a básnických obratů v knížce Poslední list je čtenáři nápadně povědomá: Jiří H. Krchovský - snad jen méně slovy, ale také jako by s umdlévající rukou - píše znovu to, co již napsal před deseti dvaceti lety. Jenže můžeme vůbec chtít něco nového po básníkovi, který se ve své stylizované básnické konfesi přiznává čtenáři, že "Doslova po krk mám míst, odkud kráčím", a vzápětí dodává: "a to ne! Chci mít cíl... - Já se tam vrátím!"?

Jiří H. Krchovský: Poslední list
Petrov, 72 strany