Domek na vinici. Právě v domě uprostřed vinných strání se odehrává většina básní. V názvu se proto mísí reálný obraz s metaforou, jež se prolíná celou knihou. „Ten domek je můj/ale jako by nebyl//Neumím mít/nebo věřit?“ Pro Violu Fischerovou je typický žánr básnického fragmentu, poetická zkratka. Expresivní zámlky často vyjadřují více než přemíra slov.

Psaní jako způsob, jak se vyrovnat s bolestí

Nejedná se o bilanci dosavadního života jako v případě Předkonce. Sbírku vnímám spíše coby určitý druh návratu k Zádušním básním za Pavla Buksu. Psaní zde představuje způsob, jak se vyrovnat s bolestí. Jak porozumět minulosti skrze intenzivní prožívání přítomnosti. Blízkostí smrti člověk roste do hloubky, směrem k sobě samému. Nahlíží do svého nitra, které vidí z jiného úhlu než dříve. Filozofický obsah verše se spojuje s citovostí. Nezřídka se opakuje téma milostného prožitku. Domněle nepoetické obrazy skrývají svět, jenž nepřestal být hoden pokory a soucitu.

Básně obsažené v knize tvoří tři oddíly. Zpočátku se, jak již bylo řečeno, vztahují především k autorčině prvnímu životnímu svazku. Hledají odpověď na nezodpovězené otázky a sílu překonat nepřekonatelné. Druhá část je potom věnována matce. Pokouší se vystihnout složitost vztahu matky a dcery, pochopit, co jim přes vzájemnou lásku brání, aby se k sobě skutečně přiblížily.

Třetí část o pomíjivosti okamžiku

Skrze třetí část potom čtenář pocítí čas před koncem. Naplňuje ji stejné bezčasí jako okamžik těsně před tím, než se ve městě rozsvítí lucerny. Pomíjivost okamžiku. Smrt ve vlastním těle – možná na chvilku, možná napořád. Sbírku završuje prozaický text, který odkazuje ke spisovatelčině tvorbě pro děti. Krátká povídka vypráví o prvotní dětské herezi. Z autobiografičnosti a filozofické šíře zdánlivě všední reflexe však plyne mnohovýznamové sdělení.