Zbavit kinematografii státního vlivu bylo vzhledem k pádu režimu a s ním i ideologických zásahů paradoxně téměř zbytečné. S absencí vlivu státu totiž vyschly i toky státních financí. 

Privatizace vyhnala Čechy z Barrandova

Mnohé ideály a iluze zůstaly nenaplněny, šuplíky mnoho nevydaly. Privatizace Filmového studia Barrandov takřka vyhnala Čechy z kopce nad Vltavou, protože se nájem ateliérů stal pro většinu producentů finančně nedostupný. Začaly se točit filmy laciné i „laciné“ pro nejširší vrstvy platícího publika, sílil problém kvalitních scénářů, chyběly peníze.

Neschopnost státních institucí připravit a schválit nový zákon o kinematografii je dodnes příkladná, fakt, že se na filmy shánějí stále obtížněji peníze, nezpochybnitelný, byť alespoň ze Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie jde nyní víc financí a snad pomůže i schválení nových podmínek pro zahraniční filmaře.

Česká kinematografie je ale neuvěřitelně životaschopná. V letech 1991 a 1992 sice počet filmů drasticky klesl z více než třiceti na pět a sedm, ale už v roce 1993 začal prudce stoupat až na plus minus dvacet ročně, kde se drží dosud. Nejúspěšnější filmaři dokážou přivést do kin i kolem miliónu diváků (Zdeněk a Jan Svěrákovi na Kolju, Tmavomodrý svět a Vratné lahve, Jan Hřebejk na Pelíšky a Pupendo, Jiří Menzel na Obsluhoval jsem anglického krále a Juraj Jakubisko na Báthory).

Filmy zvolna pronikají v Cannes a Benátkách

Někteří bodují i na mezinárodní scéně: Svěrák má Oscara za Kolju, Slámovo Štěstí vyhrálo prestižní festival v San Sebastianu, kde také dostala cenu za režii Výletu Alice Nellis…

Filmy jezdí po světě, i když jen zvolna pronikají na Berlinale, do Cannes či Benátek. A výborně se daří Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary, který tým vedený Jiřím Bartoškou a Evou Zaoralovou pozvedl na úroveň, v jakou před dvaceti lety nikdo nedoufal.