Článek
Jak váš projekt, kombinující videoprojekce a texty zavěšené v prostoru, vznikal?
Už od prvního ročníku na vysoké škole jsem koketoval s jazykem. Dělal jsem různé kolážovité knihy a postupně jsem se dostával k vlastním textům, které jsem poslední dva roky představoval na menších výstavách. Projekt pro Chalupeckého cenu je takový experiment. Dřív jsem vystavoval texty a videa zvlášť, teď jsem je ale potřeboval vidět dohromady. Zajímalo mě, jak na to budou lidé reagovat.
Získal jste za něj prestižní ocenění určené pro vizuální umělce do 35 let, takže reakce, minimálně mezinárodní poroty, byly pozitivní. Přesto – není vaše instalace pro běžného návštěvníka těžko stravitelná?
Myslím si, že v českém prostředí je mnohem větší znalost literatury než současného výtvarného umění, proto můžu klást v tomto směru na diváka větší nároky. Všiml jsem si, že si lidé na mou instalaci čas udělali, i když zabere asi tři čtvrtě hodiny a i když jsou texty náročné na koncentraci. Nevidím problém v tom, že by toho bylo moc.
Balancujete na hraně mezi výtvarným uměním a slovem. Jakou cestou byste se chtěl raději vydat?
Ve výtvarném umění jsem vyzkoušel skoro všechny prostředky, jak vyjádřit přesně své pocity. Jenže poměrně bez úspěchu. Stát na hraně mezi textem a vizuálním uměním mě baví proto, že můžu zkoušet různé kombinace videa a textu. Vlastně celý život stojím a tvořím na hraně, je to pro mě jistý druh adrenalinu.
Říkáte, že práce s jazykem souvisí s vaší potřebou být konkrétní. Jak to myslíte?
Text mi dává, na rozdíl od práce s objektem nebo kresbou, možnost přesně definovat svou současnou situaci.
Jako protipól konkrétnosti vystavujete video, v němž se svou přítelkyní komunikujete v kódu „ano-ne“. Proč?
V textech je to vypisování se ze situací, třeba z toho, proč jsem odmítl klasickou malbu. Ve videu je to o vymezení se. Prvotní inspirací byla fotografie úst mého otce, ta dávají první příkazy, otec je ten, kdo určuje pravidla a vytváří u dětí prvotní morálku. Není to dialog převedený do kódu. Spíš zkoušíme, jaké to je být počítačem.
Napodobovat „řeč“ počítačů vás napadlo jen tak?
Napadlo mě to ve chvíli, když mi kamarád vyprávěl, že v binárním kódu je teoretická možnost chyby – třetího čísla. Vedle nuly a jedničky může vzniknout dvojka v případě, kdy třeba v obvodu není proud. Tomuto číslu se říká „nevím“. Začal jsem proto přemýšlet nad tím, že digitalizace našich životů je totální, že prochází celou současnou kulturou.
