Článek
Lüpertz, dlouholetý rektor proslulé Akademie výtvarných umění v Düsseldorfu, dnes působí jako ctihodný akademik, chodí v černém obleku s hůlkou v ruce, hlavu má holou a tvář mu zdobí šedá bradka.
Bouřlivák s razantní malbou bez kompromisů
Málokdo by v něm hledal bývalého bouřliváka, který zaujal německé sběratele razantní expresivní malbou, nepřipouštějící žádné kompromisy. Na otázku, zda se považuje za revolucionáře, kdysi řekl: „Jsem umělec, a to je víc než revolucionář.“
Poválečná evropská scéna vsadila na abstrakci, objekty, asambláže, koncepty či performace. Vzorem k nápodobě se stala Amerika, zejména její newyorská škola. Lüpertz toto ale odmítal. Evropa podle něj měla své umění a výtvarnou tradici.
Místo Pollocka, Kaprowa a Warhola obdivoval Poussina, Corota a také řeckou sochařskou klasiku. Když se proklamoval konec závěsného obrazu, začal znovu malovat štětcem na plátno. Vytvářel rozměrná díla, která v mnohém navázala na německou expresivní figuraci.
Společně s Georgem Baselitzem, Sigmarem Polkem a Anselmem Kiefrem patřil ke generaci, která v Německu zažila to, co Wolfgang Max Faust a Gerd de Vries nazvali výstižně „hlad po obrazech“. Soukromí sběratelé i muzea se znovu začali zajímal o umění, které by šlo bez rozpaků umístit na stěnu vedle obrazů Caspara Davida Friedricha.
Malbu nepovažoval za rozmar
Lüpertzova bilance (v Bonnu je k vidění na sto padesát obrazů a plastik) – to je propojení tradice a modernosti. Malbu nepovažoval nikdy za rozmar. Imaginace ho nezajímá jako cíl, ale jako výtvarný prostředek.
Do svých citů a vášní vkládá symboly připomínající světlé i temné stránky německé minulosti. Je mistr širokého tahu štětcem. Duší mystik i romantik: maluje i skládá básně, obojí se u něj občas vzájemně prolíná.
Vyhraněný figuralista
Bonnská výstava ho představuje jako vyhraněného figuralistu. Vždy ho zajímala lidská postava, navzdory výtvarné expresi mu byl blízký antický klasický kánon, který vyznával až s dionýsovským opojením. Podobně jako kdysi expresionista Ernst Ludwig Kirchner má i Lüpertz talent sochaře. Ostatně jeho plastiky už před dvaceti lety patřily k ozdobám mezinárodní výstavy na Benátském bienále a zaujmou v Bonnu tak, jako jeho obrazy.
Znovu před námi v monumentální formě ožívají antičtí hrdinové, Ganymed s orlem či Dobrý pastýř s ovečkou kolem krku. Sochy zajímavé i úsměvné. Je v nich celé poselství evropské postmoderny: uctivý návrat k dávné umělecké minulosti, ale představený v uvolněné a nevázané formě a navíc s ironií, která byla vždy kořením vší modernosti.
Markus Lüpertz kdysi zaujal výrokem: „Stát se géniem je jediná možnost, jak být šílený a nepřijít přitom o své nároky a občanská práva.“ Svým malířským dílem ovlivnil v 80. letech výrazně i českou střední výtvarnou generaci.
Škoda, že jeho výstava u nás nikdy nebyla a žádná se nechystá, škoda, že v našich státních galeriích nejsou zastoupeny jeho obrazy a sochy. Navzdory tomu, že se narodil 25. dubna 1941 v Liberci a prožil tam dětství, neboť rodina odešla do Porýní až v roce 1948. Výstava potrvá do 17. ledna 2010.
