Jak toto ocenění vnímáte?

Jsem za ně velmi vděčný, neboť překladatel je vždy zvlášť potěšen, jestliže se mu dostane nějaké pocty doma. Je zvyklý na to, že si ho váží země, jejíž literaturou se zabývá, ale země, do jejíž kultury ji zprostředkovává, ho obvykle příliš nevnímá. Čtenář ho registruje až v momentě, kdy mu překlad skřípe. Když je v pořádku, mizí překladatel z dohledu, takže proč ho oceňovat? A když se mu přesto v jeho vlastní zemi dostane ocenění, je to velká událost.

Proč jste se rozhodl v polovině padesátých let věnovat právě jihoslovanským jazykům?

Jsou pro mě neobyčejně příjemné a melodické. Měl jsem to štěstí, že jsem brzy poznal pár lidí, kteří mi začali charvátskou kulturu zprostředkovávat. Jezdíval jsem ale i do Bělehradu, Sarajeva i někdejšího Titogradu, dnes Podgorice v Černé Hoře. Zkrátka jsem měl štěstí na dobré lidi, kteří chápali, že mohu udělat užitečnou práci a byli mi v tom nápomocni.

Je velký rozdíl v literárním naturelu autorů jihoslovanských a českých?

Jsou to příliš velké generalizace, o tom je těžké mluvit. Pokud jde o temperament, myslím si, že si takoví Moraváci s Charváty nezadají.

Na čem nyní pracujete?

Rád bych zkompletoval a vydal antologii charvátské poezie dvacátého století. Těším se, že snad v prosinci vyjde Velká antologie české poezie v charvátštině.