Hned 5. prosince se v Praze sešla valná hromada Obce spisovatelů, která se měla stát společnou profesní organizací. Ale nestala se. Symbolickým stvrzením politické proměny byla volba dramatika Václava Havla prezidentem a udělení Řádu bílého lva Josefu Škvoreckému a Zdeně Salivarové, mj. za exilové nakladatelství 68 Publishers.

Slovník zakázaných autorů, vydaný nejdříve v roce 1978 v edici Petlice, v roce 1982 u Škvoreckých a konečně 1991 doma, ukázal množství tvůrců, kteří se od roku 1948 stali obětí zákazů a jiné perzekuce. Vycházely znovu knihy Ivana Klímy, Evy Kantůrkové, Ludvíka Vaculíka, Josefa Topola a stovek dalších, kteří zůstali doma. Z exilu se vraceli Arnošt Lustig, Pavel Kohout, Jiří Pelikán, A. J. Liehm, Pavel Tigrid, časem i některé prózy Milana Kundery, který se mj. mohl konečně přihlásit k autorství hry Jakub a jeho pán, již od roku 1975 svým jménem zaštiťoval režisér Evald Schorm. Čtenáře mohli oslovit autoři, političtí vězni, např. Karel Pecka, Jiří Stránský, Ivan Martin (Magor) Jirous.

O slovo se hlásila nastupující generace. Největší zájem vyvolal román Báječná léta pod psa Michala Viewegha, pohled na život mezi srpnem 1968 a listopadem 1989. Osobitým „vyrovnáním“ s minulostí se staly povídkové knihy Petra Šabacha, podle nichž vznikaly neméně populární filmy Šakalí léta, Pelíšky a další. Prostředí undergroundu přiblížily práce Egona Bondyho nebo později Jáchyma Topola. Svou kvalitu prokázalo dílo Bohumila Hrabala, které vycházelo jak v exilu, v disentu, tak ve státních nakladatelstvích.

Odmítnutí zločinů a společenských deformací od roku 1948 vedlo řadu kritiků k nové vlně kádrování, kdy pro mnoho z nich přestali existovat tvůrci i díla patřící k literární tradici. Objektivní potřeba nové interpretace české literatury 20. století je trvajícím úkolem. Prosadila se svoboda tvorby. Spojení tří proudů české literatury se stalo realitou především na trhu.